Kdyby to nebylo pro dámu naprosto nepřípustné, Růžena Jesenská by s chutí vstala a vyběhla z nádražního salonku rovnou na perón a korzovala po něm sem a tam. Nechat čekat ženu, taková opovážlivost! Jenže její milý nedorazí, a tak nakonec nasedne do vlaku zpátky do Čech. 

Alfonse Muchy se stává v Paříži, kde se usazuje roku 1887, stává mužem obletovaným ženami. Zřejmě přes společné přátele se Mucha seznamuje také se spisovatelkou Růženou Jesenskou (1863‒1940).

První dopis jí adresuje 29. října 1901, další s jedinou výjimkou už nejsou datované. Vzájemný vztah oba tají a tušení o jejich lásce má jenom pár zasvěcených lidí. „Psaní Tvá nikomu do rukou nepřijdou ‒ můžeš si být jista,“ ujišťuje Růženu Alfons.

Domlouvají si rovnou šifry. „Ty bys mi mohla poslat telegram kratičký podepsaný Dr. Kramář…,“ navrhuje jí.

Brzy si začnou tykat a jejich řádky jsou čím dál intimnější. „Předrahá Růžičko,” nebo „Dušinko drahá,“ oslovuje Alfons Růženu a místo formálního podpisu Mucha připojuje „Tvůj Alfons“ nebo dokonce dodává „prozatím jen srdečné a horké polibky.“  

Setkání na půli cesty 

Píší si o své práci, o společných známých a sdílejí spolu vlastenecké nadšení: „Prosil jsem tě, aby ses dívala za mne tím ženským českým okem ‒ buď mi čočkou soustřeďující v duši mé všecky paprsky světla a všecek žár našeho národního slunce,“ posílá Mucha výzvu Jesenské, aby psala o všem, co se šustne v jeho vlasti.

Zásobuje ji také podrobnostmi o své práci. Malíř slibuje, že si na ni najde čas, když bude v Čechách, ale nevyjde. „Vidíš, ani zde nejsem svého času pánem…“  omlouvá se jí.

Protože Mucha žije ve Francii a Jesenská v Čechách, domluví se nakonec na setkání na půli cesty ve Stuttgartu, kde se mohou „oddat všemu milému a krásnému beze všech obav a ohledů.“ Nakonec se ale uskuteční i dvě schůzky v Čechách, a to v Praze a na Karlštejně.  

Prošvihne rande  

Když si ale domluví rande na pařížském nádraží, Jesenská čeká marně. Nakonec nasedne do vlaku zpátky do Čech. Mucha přijde pozdě. Naříká, co má dělat.

Na radu společného známého doktora Antonína Heverocha (1869‒1927) se jí alespoň omluví. „Jak mi bylo nevýslovně líto, že jsem na poslední naše dostaveníčko přišel pozdě!

Nebylo to ale mou vinou, vyšel jsem z domu včas, ale vozy mne nechaly na holičkách.“ Heveroch se snaží mu pomoci a Jesenské také vysvětluje „… nevěřím, že by to udělal schválně…“ ale prý je roztržitý a zapomíná.

Dokonce Jesenské slíbí, že zjistí, jaké jsou Muchovy city a doporučí mu, že „je třeba vybrat si cítící ženu, takovou Jesenskou nějakou, která má tutéž bohatosť a jemnosť ve svých obrázcích jako on.“  

Touží po rodině  

Jenže Mucha je ponořený do své práce, a navíc necítí k Jesenské totéž, co ona k němu. Bere to spíš jako duševní spříznění….

„Vím, že nikdy nepřikládalas důležitosti příliš veliké něčemu jinému nežli tomu, co skutečně z oplození duševního mezi námi vzrůsti by mohlo…“ píše jí. Netuší, že Růžena, tehdy již 38letá, touží především po rodině.

Sám Heveroch jí pak vysvětluje, že Mucha prostě není na vážné vztahy zralý a je oddaný jenom své práci. Jesenskou to trápí.   „Měl o nich – a o sobě – příliš vysoké mínění, než aby dokázal flirtovat, a příliš špatné, než aby se nebál ustoupit ze svých zásad.

Ale jako vždycky, jeví-li se něco motivováno mravním stanoviskem, existoval ještě třetí důvod a ten se jmenoval Berthe de Lalande.“ líčí Muchův vztah k ženám jeho syn Jiří (1915‒1991).  

Jesenská si Muchu k oltáři neodvede. Dokonce prý Mucha jednou prohlásí, že „jedna přijela zvlášť kvůli tomu do Paříže, aby si mne vzala“ a má na mysli právě Jesenskou.

Dostat ho pod pantofel se ale nepodaří ani Berthe, se kterou udržuje vztah až do roku 1904.