Na takové zbytečnosti není čas, odmítne František Ladislav Čelakovský žádost své paní pořídit si domů klavír. Jeho choť tiše trpí, ale nestěžuje si. “Neobětovala jsem se zbytečně?” ptá se sama sebe.

Mohla učit dívky a místo toho snáší vrtochy protivného manžela daleko od svých přátel.

Po smrti rodičů žije Bohuslava Rajská (18171-1852) nějakou dobu v rodinách svých dvou provdaných sester. Nechce ale být nikomu přítěží. “Postavím se na vlastní nohy, abych nebyla závislá,” rozhodne se ve svých 25. letech.

Přihlásí se do Amerlingovy školy Budeč a jakmile složí závěrečné zkoušky v učitelském kurzu, její sen se stává skutečností. V pražské Vodičkově ulici si otevírá vlastní soukromou dívčí školu. Je přísná, ale spravedlivá a hodně naučí.

Velice brzy si proto její vzdělávací instituce vybuduje výbornou pověst a žákyně se k ní doslova hrnou. Její učitelská kariéra ale bohužel brzy bere za své.  

Lest mazaného vdovce  

Básníkovi Františku Ladislavu Čelakovskému (1799-1852) umírá žena. Ještě než naposledy vydechne, vybere si jako svoji nástupkyni Bohuslavu. Čelakovský jako vdovec se čtyřmi malými dětmi vymyslí lest. Nejdříve jde za sestrami.

Těm se z jeho nabídky zatočí hlava. “Provdej se za něho. Jako jeho manželka a matka jeho dětí budeš vlasti jistě užitečnější. A je to obrovská čest, že tě žádá o ruku,” nabádá ji její rodina i přátelé.

Žena jako ředitelka je pro ně přece jenom velké sousto, i když naoko uznávají, že “vzdělání dívek je přínosné.” Ve skutečnosti ale těžko chápou, že by se dívka měla pohybovat jinde, než v kuchyni a kolem dětí.  

Rada přítelkyně  

Rajská z nátlaku svého okolí ale velkou radost nemá. Vzdát se všeho, teď když konečně dosáhla všeho, čeho chtěla? Navíc se až po uši zamilovala do slovenského básníka Sama Bohdana Hroboně (1820-1894). Jenže dobové mínění je silné.

A budoucnost po Samově boku dosud ve hvězdách. “Co mám dělat?” ptá se zoufale své přítelkyně Boženy Němcové. “Obětuj se pro vlast,” odpoví jí. Nakonec proto Rajská kývne. “Mnoho naše vlast drahá v ruce moje vložila:

Ošetřovati mám jí nejmilejšího syna, vyvolence jejího – v cizině.

Opatrovati, bdíti nad spokojeností a životem onoho…” píše Čelakovskému 18. srpna 1844. Básníka Češi vnímají jako svůj národní poklad a i Bohuslava podlehne odpovědnosti. “Cítím velikost své úlohy a ne lehkovážnost mne k přijetí tak svatých povinností přiměla, nýbrž rozmysl a odhodlanost….” líčí pozadí svého rozhodnutí.  

Zakazuje jí klavír  

Brzy ale pochopí, že soužití s o osmnáct starším básníkem má do idylky daleko. Sebestředný manžel vyžaduje, aby bylo ve všem po jeho. Pedantický morous má daleko k okouzlujícímu šarmu, který předvádí před vlastenkami v pražských salonech.

Bohuslava si do sytosti užije jeho odvrácené stránky. Stává se služkou a vychovatelkou čtyř nevlastních potomků, se kterými není snadné vyjít.

Společně s nimi odchází do polské Vratislavi, kde Čelakovský učí na univerzitě. . Narodí se jim ještě tři další děti, ale když zemře nejmladší dcera, Rajskou to zlomí. Onemocní tuberkulózou a umírá v pouhých 35 letech.