„Na spáchání sebevraždy není nic špatného. Je to poslední rozhodnutí, které současném světě můžete udělat svobodně. Jediné co potřebujete, je vědět, jak to udělat.“

To hlásá kniha, která by nikde jinde na světě než v Japonsku nejspíš vyjít nemohla. Dokonce i tady je natolik kontroverzní, že se prodává v neprůhledném obalu a jen osobám starším 18 let.

Praktický průvodce sebevraždou

Kniha Kompletní manuál k sebevraždě se v prodeji objeví 4. července 1993 a do dnešního dne se prodá téměř 1,5 milionu výtisků. Nejde o román, ani filozofickou úvahu o smyslu života.

Je to pragmatická příručka, kde její autor Wataru Tsurumi (*1964) na 198 stranách nabízí do detailů propracovaný návod pro sebevrahy. Rozdělena je do jedenácti kapitol a každá z nich se podrobně věnuje jednomu z nejčastějších způsobů sebevraždy.

Od příjemného usínání s prášky, přes oběšení a skoky z výšky, až po ty nejbizarnější způsoby jak odejít na onen svět, jaké si jen člověk dokáže představit.

U každého způsobu pak radí jak na to, čeho se vyvarovat, uvádí konkrétní příklady a popisuje příčiny nezdařených pokusů. Každý ze způsobů navíc přehledně hodnotí v šesti kategoriích pomocí jedné až pěti lebek.

Podle toho jak moc daný způsob sebevraždy bolí, jak moc je spolehlivý, náročný na přípravu, jak moc zohaví tělo, jak velký šok způsobí nálezci a kolik obtíží nález těla způsobí.

Skok z mrakodrapu nebolí

Až na úvod, kde Tsurumi nabízí svůj názor, se kniha nezabývá důvody sebevrahů, nesnaží se nikoho odradit, nevybízí k vyhledání odborné pomoci, ale ani k jejímu spáchání nevybízí.

„Svou knihou sebevraždu neodsuzuji ani neomlouvám, jen se snažím pomoci těm, kteří už se rozhodli.“ Bere jednu metodu po druhé a každou podrobně analyzuje. Některé závěry jsou přitom poměrně překvapující.

Například u otravy sice najdete podrobný seznam, čím vším se lze otrávit, od léků až po ředidla a dokonce i kosmetiku, ale počet lebek varuje, že jde metodou náročnou na přípravu (5 lebek) a velmi nespolehlivou (jedna lebka).

Naopak skok z výšky popisuje jako rychlou, spolehlivou, nenáročnou a kupodivu i bezbolestnou, na rozdíl od skákání pod vlak, které prý není vždy spolehlivé a navíc působí potíže pozůstalým, po kterých železnice vymáhá náklady za zpoždění vlaků. Nechybí ani popis kuriozit jako třeba sebevražda sežráním divokými zvířaty.

Mládeži do 18 let nepřístupno

Po vydání knihy se strhne poprask. Zejména když rekordně stoupne počet těl nalezených v lese Aokigahara (psali jsme o něm v Epoše 23/2015), který je v knize označen jako „ideální místo pro smrt“.

Protože japonské zákony vyžadují cenzuru pouze u zobrazení pohlavních orgánů, není prodej Tsumuriho knihy nijak omezen. Když se však výtisky začnou nacházet u mnoha sebevrahů, včetně středoškoláků, žádá policie, aby byl její prodej povolen pouze starším 18 let.

Některé prefektury nečekají a označí knihu za yugaitosho (mládeži škodlivou), sílí také hlasy požadující změnu zákonů, aby mohla být zcela zakázána. Není divu.

V japonské společnosti je sebevražda tradičně chápána jako způsob čestného řešení krizových situací a země stále patří k těm s největším počtem sebevražd.

„Kniha upozorňuje, že některé oblíbené způsoby sebevraždy mají nízkou míru úspěšnosti a uvádí, které jsou naopak spolehlivé. Od vydání knihy se sebevražedné pokusy staly mnohem více fatálními,“ upozorňují organizace bojující proti sebevraždám.

Tsumura to však odmítá. „Díky mé knize Japonsko konečně začíná řešit problém, před kterým tak dlouho zavíralo oči.“ Počet sebevražd v Japonsku však příliš neklesá. A manuál se stále prodává.