„Pelešíte se tu s tím lumpem jako obyčejná děvečka,“ vytkne v roce 1281 Mikuláš Opavský své maceše Kunhutě Uherské. „Jak se odvažujete kritizovat mne a mého purkrabího Záviše?“ oboří se na něho královna vdova. „Zmizte z mého dohledu!“ „Jak si přejete, paní. Ale brzy budete litovat!“ odsekne vévoda.
„Vy, nepřítel mého mrtvého chotě, chcete vstoupit do mých služeb? Očekáváte moji důvěru?“ měří si v roce 1280 zkoumavě Kunhuta Uherská (1246 – 1285) asi třicetiletého mladíka. „Dejte mi příležitost a nebudete litovat.
Dokážu vám, že moje schopnosti vám budou k prospěchu,“ odpoví jí přesvědčivě Záviš z Falkenštejna (asi kolem 1250 – 1290). Jeho odhodlanost a odvážný neuhýbavý pohled vdovu přesvědčí. Jmenuje ho hradeckým purkrabím.
Netrvá to dlouho a, jak píše zbraslavský kronikář, „…začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější.“ Mezi pětatřicetiletou královnou a jejím poddaným to začíná milostně jiskřit:.
„…mysl ženy tak snadno podléhá změnám, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi…,“ líčí zbraslavské letopisy.
V osidlech lásky
„Má drahá, věřím, že jste s mojí službou spokojena,“ snaží se jí vlichotit Záviš a tráví rozmluvami o hospodářství i jiných tématech v jejím pokoji stále více času. Královně, kterou její současníci pokládají za krásnou ženu, jeho přítomnost nevadí.
„Jsem dnes smutná a vy prý umíte krásně hrát na loutnu. Zahrajte mi něco pro radost,“ vybídne ho jednou při západu Slunce.
Záviš rozehraje struny romantickou milostnou baladou a večer se protáhne v noc… Nic se ale neutají a zprávy o skandálním poměru se brzy rozšíří do světa. „Nehodí se pro královskou vdovu, aby sama navazovala milostný vztah,“ povídá se.
„Jedině sjednaná svatba, ale nemanželský poměr? Hrůza… Snad sám ďábel ji posedl,“ odsuzují Kunhutu její současníci. Když se jim asi v roce 1282 narodí dítě, syn Jan, tím hůř.
Žerou mrtvoly
Kunhutina staršího syna Václava II. (1271 – 1305), zatím jeho poručník Ota Braniborský vězní v Braniborsku.
Má díky kontrolu nad Českými zeměmi, které jsou ale v hrozném stavu, jak líčí pozdější kronikář Přibík Pulkava (†1380):
„Sasové a jiní Němci totiž přišli do Čech a mnohokrát bez milosti způsobili obyvatelům království nesčetné škody, trápení a ztráty loupením, požáry, vražděním, kořistěním věcí movitých i nemovitých a statků.“
Čeští šlechtici jednají, jak udělat pořádek. Hospodářská situace v zemi se mezitím zhoršuje. Nastává obrovský hlad, lidé klidně vraždí kvůli kousku chleba, jedí mršiny zvířat a dokonce i lidské mrtvoly!
Ota Braniborský dělá s navrácením Václava do Čech drahoty. Nejdřív žádá 15 000 hřiven stříbra a později ještě dalších 20 000.
Tolik Češi nejsou schopni dát dohromady, nakonec ale Braniborovi dají do zástavy část severních Čech v této hodnotě. 24. května 1283 konečně vjíždí Václav slavnostně do bran Prahy.
Šlechta hledá u Rudolfa Habsburského pomoc, jak se zbavit závazku vůči Otovi Braniborskému. Ten po poradě s říšskými knížaty prohlašuje 23. srpna 1283 zástavu a dluh 7000 hřiven stříbra za neplatný.
Ty si hraj, já budu vládnout
„Pošlete pro moji matku,“ přikazuje dvořanům Václav hned po návratu. Kunhuta váhá, zda přijít synovi na oči. Přece jenom ho v roce 1279 nechala samotného na Bezdězu napospas braniborským a teď se k němu určitě donesly zvěsti o jejím poměru se Závišem.
Václav ji ale pobízí k příjezdu a nadšeně ji vítá. „Přijměte, prosím, vlídně i mého rádce,“ žádá poníženě syna. I když ten je zpočátku na rozpacích, zda se má setkat se strůjcem vzpoury proti mrtvému otci, nakonec přikývne. Pohledný Záviš ho doslova očaruje.
Snad jeho rytířské chování a zkušenosti muže, snad matčina zamilovanost, nejspíš ale všechno dohromady mladého krále nadchne. A Falkenštejn toho umí využít. „Učí Václava dětským hrám, aby sám místo něj mohl vládnout,“ stěžuje si zbraslavský kronikář.
Teplá místečka pro příbuzné
Na rozkoukání Závišovi stačí pár měsíců v Praze a už vyměňuje šlechtice v úřadech za své příbuzné. Nejvyšším komorníkem se stává Ojíř z Lomnice, podkomořím Vítek ze Skalice, purkrabím Hroznata z Úžic. Těm, které vyhodil, se to samozřejmě nelíbí.
Dochází k bojům. Situaci sleduje i římský král Rudolf Habsburský (1281 – 1307). Ačkoli byl v roce 1276 Záviš jeho spojencem proti Přemyslovi, teď mu jeho ctižádost leží v žaludku.
„Kdo ví, kam až sahají jeho ambice, může ohrozit i mne !“ říká si. Podpoří proto Falkenštejnovy protivníky.
Záviš ale svoje postavení ještě mazaně potvrdí svatbou s Kunhutou (její přesné datum neznáme, asi v období od podzimu 1283 do konce roku 1284 – pozn. red.).
Neshody mezi Vítkovci a ostatní českou šlechtou, vedenou Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem, skončí 24. května 1284 podepsáním příměří na čtyři roky.
