„Jdu za svým cílem, vše bořím a kosím a poté zahalím svou červenou sutanou,“ netají se svojí politickou strategií francouzský kardinál de Richelieu.
A jeho sutana je přece dost veliká, aby se pod ni schoval nahrabaný majetek, prospěchářská rozhodnutí i mrtvoly nepřátel. Vždyť všechno dělal pro blaho milované Francie…
Armand Jean du Plessis, kardinál Richelieu (1585–1642) nemá s francouzským králem Ludvíkem XIII. (1601–1643) vyhráno. Musí si pořád dávat pozor na královy přívržence a na dvoře se pohybovat s nejvyšší opatrností.
„Je obtížnější dobýt čtyři stopy královy pracovny než všechna bitevní pole Evropy,“ stěžuje si. Pro zajištění vlastní bezpečnosti si dokonce vybuduje početnou vlastní gardu o 120 jezdcích, 100 ozbrojencích a 200 mušketýrech!
A věru má proč, nepřátelé se kolem něho jenom hemží, protože se snaží zlikvidovat každého, kdo by mohl ohrozit jeho kariéru. Dělá si zálusk třeba na faráře Urbaina Grandiera (1590–1634). Obviní ho z čarodějnictví a nechává popravit. Katovým pacholkům dokonce radí, jak z něho vytlouct přiznání…
Poroučí parlamentu
Vypočítavý kardinál je velice citlivý na sebemenší neúspěch. Kdykoli dostane špatnou zprávu, začne brečet, což královna Marie Medicejská pohrdavě komentuje: „Pláče, kdykoli se mu chce.“ Na okolí ale dělá úžasný dojem svojí inteligencí.
Státní problémy umí brilantně zhodnotit a posoudit pro a proti všech možných řešení. Přitom si pochopitelně přihřeje svoji vlastní polívčičku. Král se ale názorům svého stínu obvykle podvolí.
Na jeho radu v roce 1641 svolává parlament, který zbaví poslední politické moci.
Zákonodárnému shromáždění zakazuje „vyjadřovat se ke státním a správním záležitostem a vůbec ke všemu, co se týká vládnutí.“ Teď už má kardinál prostřednictvím krále všechny důležité politické nitky ve svých rukou.
Žena, to je zvláštní tvor
Ačkoli si Armandovi nepřátelé špitají, že spí s Ludvíkovou manželkou Annou Rakouskou (1601–1666) nebo s madame de Bouthillierovou, není na tom zrnko pravdy.
„Každá posmrtná pověst o Richelieuových sexuálních nerozvážnostech byla důkladně prověřena a zavržena,“ stojí si za svým názorem současná americká historička Elizabeth Marvicková. O ženách kardinál navíc nemá zrovna lichotivé mínění.
„Tito živočichové jsou velmi zvláštní,“ poznamenává.
„Někdy si člověk myslí, že dozajista nedokážou napáchat velké škody, protože nesvedou udělat nic dobrého, já však na své svědomí prohlašuji, že nikdo nedovede tak skvěle zničit stát jako ony,“ hodnotí je bez skrupulí. Nejspíš má na mysli hlavně Marii Medicejskou…
Okázalý život hamižníka
Nejbohatší muž Francie si velikostí svého dvora rozhodně nezadá s králem. Jeho posmrtné jmění v roce 1642 činí 20 miliónů livrů (pařížský řemeslník si tehdy za den vydělal pouhý jeden livr)!
Zlí jazykové tvrdí, že když odjížděl ze svého paláce v pařížské ulici Saint-Honoré, bylo na ulici tolik kočárů, že si ho lidé pletli s panovníkem. Kupuje pozemky, sbírá umělecká díla.
Mezi inventářem jeho paláce najdeme i originály od Leonarda da Vinciho nebo Raffaela.
Odsouzení za službu státu?
Francouzský absolutismus a centralizovaná moc v 16. století jsou dílem jeho mazané hlavy.
„Aby mohl vše kontrolovat a uspokojit vášnivou touhu po penězích, základu své moci, směšoval nestoudně vlastní peníze se státními financemi,“ odhaluje jeho korupční slabost současný francouzský historik Paul Lombard.
Urážkám ale Richelieu dokáže s nadhledem čelit: „Ať člověk udělá cokoli, od veřejnosti se nedočká zadostiučinění. Velcí muži, kteří slouží státu, jsou jako odsouzenci na smrt. Jediný rozdíl tkví v tom, že tito jsou trestáni za své hříchy a oni za své ctnosti.“
