Představte si tu romantiku. Sedíte v autě, nad vámi nebe plné hvězd, vedle vás vnadná slečna, popřípadě švarný jinoch a před vámi obří plátno, na kterém zrovna běží nějaká ta zamilovaná slaďárna.

Není divu, že spousta Američanů, včetně takového Bruce Springsteena (*1949) uvádí jako místo svého početí autokino. V USA patří tenhle vynález svého času k pilířům místní kultury.

Filmy z pohodlí čelního skla

Američan Richard Hollingshead (1900–1975) nikterak netouží potom, aby jeho jméno jednou figurovalo v učebnicích. Má prostě jenom rád filmy a své rodiče.

Otce, který ho ve své firmě na autodíly udělal obchodním ředitelem, i matku, rodině oddanou ženu, která se ovšem kvůli své nadváze k velkému synově zármutku nevejde do sedačky v kině.

Richard tak stráví spoustu bezesných nocí přemýšlením, jak nejen jí ulehčit život. Nakonec na to přijde – vždyť lidé by mohli sledovat filmy v pohodlí svých vozů! Spásný nápad začne okamžitě testovat v praxi, na zahradě svého domu v New Jersey.

Mezi dva stromy natáhne plátno, za něj strčí reproduktory, před něj zaparkuje auto s projektorem na kapotě a pak střídavě vytahuje, stahuje nebo pootevírá okna, aby otestoval kvalitu zvuku.

Zkouší promítat za slunce, větru i deště, který si sám „vyrábí“ pomocí zavlažovače trávníku. Nejvíc zabrat mu dá rozestavit auta tak, aby každé z nich mělo jasný výhled na plátno.

Když už nemá, co by na svém nápadu vylepšil, požádá v srpnu 1932 o patent, který v květnu následujícího roku dostane.

Vezměte celou rodinu!

O měsíc později, přesně 6. června 1933 otevře v americkém Camdenu v New Jersey první autokino na světě. A to komedií Manželky na pozoru (1932). Vejde se do něj 400 vozů.

Vstupné činí 25 centů za auto a 25 centů za osobu, což v té době není zas úplně takový pakatel. Je to kupříkladu víc, než lístek do krytého divadla.

Na rozdíl od něj ale můžou návštěvníci v autokině v klidu jíst, pít, kouřit a navíc s sebou bez obav vzít své vřískající ratolesti. Tak ostatně zní i slogan, kterým Hollingshead láká na první promítání:

„Vítána je celá rodina, bez ohledu na to, jak hlučné děti máte.“ Přestože zvuk, linoucí se z velkých reproduktorů vedle plátna stojí za starou belu a okolní sousedé si naštvaně zacpávají uši, drží Hollingshead svůj podnik při životě tři roky.

Když ale ani po téhle době nezačne vydělávat, raději ho zavře. Jeho vynález ale mezitím začne žít vlastním životem. Autokina po celé zemi rostou jako houby po dešti a rozčílený Hollingshead neví, koho žalovat dřív.

Nastalý boom ale už nejde zastavit, zvláště, když se po čase podaří vyřešit problém s nekvalitním zvukem,. Ten začnou místo reproduktorů přenášet přímo rádia v automobilu po speciální FM frekvenci.

Pojízdný šmajchlkabinet

Zlaté časy zažívají autokina hlavně na přelomu 50. a 60. let, kdy je jich po celých státech roztroušeno na 4 000. Do jednoho z největších v Copiague v New Yorku se vejde na 2500 aut. V té době platí pravidlo, že do kina se nechodí, nýbrž jezdí.

A občas dokonce i létá. Jako do „aerokina“ v Asbury Parku v New Jersey, kde je kromě 500 aut prostor i pro 25 letadel.

Zatímco ze začátku jde o zábavu pro celou rodinu, s dětskými hřišti a stánky s občerstvením, postupem času se autokina stanou oblíbenou atrakcí převážně zamilovaných párů, kteří se tu v přítmí mohou věnovat svým soukromým záležitostem.

Někdy jim k komu na plátně dokonce běží filmy pro dospělé, které do svého programu zařazují některá odlehlejší kina.

A pohádky je…

Všechno hezké ale jednou končí. V 70. a 80. letech začíná sláva autokin vyhasínat. Tvrdá konkurence v podobě kabelových televizí a videa je postupně vytlačí na okraj zájmu.

Diváci se raději na své hollywoodské oblíbence kouknou přímo z pohodlí obývacího pokoje, než aby se za nimi trmáceli do kina, ať už jakéhokoliv.

Osud někdejšího amerického klenotu tak v současnosti zachraňuje nostalgie, se kterou se diváci do té hrstky zbývajících autokin vracejí.