„Můj úmysl jest prositi o nějaké místo při c. k. státním telegrafu v Praze, čemuž dle přiložených vysvědčení vyhověno býti může,“ píše Ludmila Bozděchová samotnému císaři 17. června 1871. A doufá v kladné vyřízení své žádosti.
Vdát se, rodit jedno dítě za druhým a věnovat se manželovi, takové bývá poslání žen v 19. století. Jenže ne vždy se daří tento scénář naplnit. Stačí, aby rodina měla několik dcer a na část z nich už bohužel žádné věno nezbyde.
Na trhu potenciálních nevěst přitom hraje věno ohromnou roli. Muži nemají zájem o ženu chudou jako kostelní myš, i kdyby byla sebekrásnější. V situaci nechtěných a zároveň nevzdělaných žen se proto ve 2. polovině 19. století ocitá spousta českých dcerek.
Podobný osud by málem potkal i Ludmilu Bozděchovou (1848–1924), která je polovičním sirotkem. Její otec zemřel jako voják. Není proto divu, že jí peníze nikdo nepřinese na stříbrném podnose. Sama se musí ohánět.
A protože je odvážná, rozhodne se prošlapat cestičku nejenom sobě, ale i ostatním.
Ministerská vyhláška zaměstnání zakazuje
Stýká se s pokrokářem Vojtou Náprstkem (1826-1894), chodí na přednášky do jeho domu U Halánků, kde působí Americký klub dam, volné sdružení žen, které se touží vzdělávat. Náprstek dobře ví, jak těžkou situaci ženy mají:
„V monarchii existuje převaha žen. Je proto povinností vytvořit podmínky, aby si mohly najít obživu.“ Ludmile a nejenom jí dodává energii, aby nečekaly, až se o ně někdo postará, ale samy si aktivně hledaly práci.
„Zkuste si udělat soukromý telegrafický kurz,“ navrhne Bozděchové a ta jeho slova vyslyší.
Nemá to ale jednoduché. Všichni jí házejí klacky pod nohy. „Vy chcete dělat zkoušku na práci s telegrafem? Postavte se raději k plotně. Místo na poštovním úřadě jako žena stejně získat nemůžete! Ministerská vyhláška to nedovoluje!“ slyší ze všech stran.
Má vztek, ale nevzdává se. „Nejde to v Praze? Půjdu tedy do Vídně,“ rozhodne se. Nezůstane ale jenom u zkoušky, který se jí úspěšně povede absolvovat.
Protože k čemu by jí byla zkouška, když ji na poště, do té doby čistě mužské záležitosti, nikdo stejně nezaměstná?
V záplavě dopisů zaujme
Naočkována moderními Náprstkovými názory se proto odhodlá napsat přímo císaři Františku Josefovi I. (1830–1916). Zdůrazňuje, že má za sebou hotovou zkoušku telegrafistky a žádá o audienci.
„Cíle mých snah a tužeb však jen tenkráte dosáhnouti možno, když vaše císařské a královské veličenstvo nejmilostivější vyřknouti ráčí, že ženy při státních telegrafech a poštách jakož úřednice dovoleno zaměstnati,“ zní její úpěnlivá slova.
Panovníka její dopis v záplavě mnoha dalších zaujme. Mladá dívka zdůrazní, že se stala polovičním sirotkem po vojákovi rakouské armády, a právě na takové argumenty císař slyší.
Ludmila je proto pozvána do vídeňského Hofburgu, kde s ostatními čeká ve frontě až přijde na řadu. Jakmile je poučena, jak se má chovat, vstupuje do audienční místnosti.
Velké vítězství
Poklekne a přednáší svoje přání. František Josef I. pozorně naslouchá. „Je třeba zjednati nápravu,“ pokývne hlavou. Ludmila odchází z audience jako omámená. Slaví svoje velké vítězství! A brzy zjistí, rakousko-uherský panovník nemluvil do větru.
Slib, který jí dal, opravdu plní. 1. ledna 1872 vydává císařské nařízení, podle kterého mohou ženy pracovat u telegrafu a na poště. Bozděchová může konečně nastoupit do vytouženého zaměstnání.
