„Pobíjeli nás jako ovce. Byli jsme nejrůznějším způsobem pronásledováni. Zabíjeli nás všemi možnými zbraněmi. Turci nám spílali do zrádců a bezvěrců. Co jsme jim udělali?! Jaké chyby jsme se dopustili?!“ Z výpovědi přeživšího Arména mrazí…
Za počátkem jakési smutné tradice pronásledování a vybíjení Arménů na tureckém území stál sultán Abdülhamid II. (1842–1918), který chtěl zastrašit bující nacionalismus arménské menšiny, a proto nechal mezi lety 1895 a 1896 zlikvidovat nejméně 200 000 křesťanských Arménů.
Masakr se vepsal do dějin pod názvem arménská řež. Nejhrůznější období však Armény teprve čekalo…
Volba strany
Když vypukla první světová válka, vycítila Osmanská říše jedinečnou příležitost zamezit evropským mocnostem v neustálých zásazích do vnitřních záležitostí země.
Jako největší hrozba bylo vnímáno Rusko, které tak nepřímo rozhodlo o vstupu Turecka do války po boku Německého císařství a Rakouska-Uherska.
Na Kavkaze se tak otevřela turecko-ruská fronta, která místní Armény v mžiku vtáhla do víru války… Odhodlané Turecko v lednu 1915 zahájilo proti Rusům ofenzivu.
Optimismus však netrval příliš dlouho, když Turci následkem špatného velení a nedostatečné vybavenosti utrpěli katastrofální porážku v bitvě u Sarikamiše. Padlo zde přibližně 80 000 příslušníků tureckého vojska. Součástí této rozdrcené třetí armády byly také tisíce arménských vojáků.
Vina padá na Armény
Přestože byla arménská menšina masově verbována do osmanské armády, jako hlavní záminka budoucí genocidy posloužilo pár tisíc jedinců, kteří přeběhli a přidali se k Rusům.
Nenávistní Turci na to reagovali prohlášením, že Arméni zradili Turecko, když nepříteli pomohli zorientovat se v nepřehledném labyrintu místních hor. Dlouho chystaná genocida mohla konečně začít.
Počátek krvavé akce se datuje na 24. dubna 1915. V první vlně vyvražďování padlo za oběť asi 300 vybraných osob z řad arménské inteligence. To mělo za následek okamžitou destabilizaci arménské jednoty a odhodlanosti. Pak došlo na armádu.
Arménští vojáci byli odzbrojeni a údajně posláni k pomocným praporům. Ve skutečnosti však byli posláni na smrt. Než dorazili na místo určení, byli do jednoho postříleni. Čistky v tomto duchu pokračovaly až do doby, kdy v armádě nezbyl jediný arménský voják. Šlo o stovky tisíc obětí.
Zabijte je všechny!
Následujícím krokem na cestě k dosažení etnické jednotnosti bylo využívání ustupujícího tureckého vojska k napadání a vybíjení arménských vesnic. Budovy byly zapalovány. Prchající Arméni byli stříleni a tlučeni vším, co tureckým vojákům přišlo pod ruku.
Ti, kteří řádění přežili, byli často vystavováni nelidským pokusům tureckých lékařů, z nichž nejznámějším byl Behaeddina Šakira (1874–1922), který na Arménech experimentoval již dříve, během arménské řeže v letech 1895 a 1896. Charakter úkolu byl jako stvořený pro vrahy a násilníky.
Brzy se tak začali k vybíjení arménské menšiny speciálně verbovat kriminálníci, kteří se přímo třásli na zcela legální vraždění a mrzačení. Tyto tlupy krvelačných psychopatů vtrhly do měst a zavraždily každého Arména, na kterého narazily.
Čistky to byly důkladné a jednání útočníků bylo kolikrát extrémně sadistické. Například ve městě Bitlis většinu Arménů útočníci upálili ve stodole, některé matky svázali s jejich dětmi a společně shodili do propasti nebo do hluboké studny. Z 18 000 místních Arménů jich řádění přežilo asi 300.
Zoufalý boj o život
Osud města Bitlis byl jen jedním z mnoha. Avšak ne všude se arménské obyvatelstvo vzdalo bez boje. S rozhodným odporem se Turci setkali například v dubnu 1915 ve městě Van.
Hradby této historické kolébky Arménie usilovně bránilo 17 000 sedláků z okolních vesnic. Nebylo zbraní, munice, ani šatstva, a tak si museli izolovaní obránci vše potřebné vyrobit.
Po necelém měsíci bylo město osvobozeno ruskou armádou a část Arménů tak byla zachráněna. Již méně úspěšní byli Arméni, kteří se bránili ve městech Muš a Samsun. V prvním zmiňovaném městě se nashromáždilo k obraně 60 000 Arménů.
Turci město obklíčili a jejich dělostřelectvo zasypávalo zoufalé Armény střelami. Nakonec Turci prorazili obranné linie a vtrhli do města. Domy byly vykradeny a město bylo prakticky srovnáno se zemí.
Většinu přeživších obránců zahnali do kostela, který následně zapálili. Ti, kdo neuhořeli, byli postříleni, či ubiti.
Z 60 000 arménských obyvatel města Muš se jich zachránilo pouhých 9000. Druhé zmiňované město Samsun bylo obklíčeno 30tisícovou tureckou armádou, která se rozhodla nechat obyvatele vyhladovět.
Někteří Arméni byli tak zoufalí, že se vrhali vstříc nepříteli jen s lopatami či kameny v rukou. Vyhlazení zde bylo totální.
Fáze definitivního vyhlazení
Čistky ve městech byly dokonány, a tak mohlo dojít k dalšímu plánovanému kroku tohoto vražedného šílenství – k masovým deportacím do koncentračních táborů a k pochodům smrti.
Turecká vláda vydala jasný rozkaz, že arménská populace má být vyhlazena, včetně žen, dětí i nemohoucích.
Jen během dubna a května došlo k 50 pochodům smrti, během kterých byli hladoví a žízniví Arméni nuceni překonávat ohromné vzdálenosti v nepředstavitelném horku, bez jídla a pití. Už tak hrůzné podmínky ještě zhoršoval kamenitý terén a jedovatí hadi.
Pochod přežil jen málokdo. Ženy, které do cíle došly, byly z většiny prodány do harémů, přeživší muži byli stejně nakonec zastřeleni a většina arménských dětí byla nucena podstoupit muslimskou převýchovu v tureckých rodinách.
Arménům se nic neděje
Likvidace Arménů se rozjela na plné obrátky a nebyl nikdo, kdo by řádění zarazil. Turecká vláda složená z radikálních Mladoturků řídila celý vyhlazovací proces a ještě drze lákala turecké krajany do armády s příslibem přidělení arménské půdy a majetku.
Aby však uklidnila podezření a protesty zahraničních vlád, do světa vykřikovala, že Arménům se v Turecku neděje nic špatného.
Přes všechna veřejná prohlášení bylo však jasné, že se heslem „Kde projde turecký voják, tam nezůstane ani jeden Armén“ Turecko řídilo až do října roku 1918. Neúspěchy ve válce a strašlivý úpadek hospodářství způsobený likvidací Arménů zapříčinili krach nacionalistických Mladoturků a jejich následnou abdikaci. Tím konečně skončil hon na krvácející arménskou menšinu.
Konečná spravedlnost
Je smutnou skutečností, že poválečné soudy nedokázaly ani jednoho z hlavních aktérů dohnat k zodpovědnosti za arménskou genocidu. Arméni tak vzali spravedlnost do vlastních rukou.
Mezi lety 1920 a 1922 proběhla tajná operace Arménské revoluční federace s názvem Nemesis. Jejím cílem bylo najít a zavraždit osoby spojené s arménskou genocidou.
Mezi vybranými cíli byl například někdejší osmanský ministr vnitra Talat Paša (1874–1921), jeden z hlavních strůjců genocidy. Mladý arménský atentátník, který mu zblízka prostřelil hlavu pistolí, byl následně soudem osvobozen.
V podobném duchu pak proběhla i většina dalších procesů s Armény, kteří se chtěli pomstít. Arméni dodnes požadují po Turecku odškodné za způsobené útrapy.
Turci však odmítají, že by se jednalo o genocidu a událost považují za nešťastný důsledek řešení arménské kolaborace. Mnoho států, včetně našich sousedů Německa, Polska a Slovenska, genocidu uznalo.
V roce 2017 se k nim přidala také Česká republika, kdy parlament uznal masakr Arménů v Osmanské říši za genocidu.