V roce 753 Řím stále více ohrožují kmeny západogermánských Langobardů. Jejich rozpínavost nezná meze a papež Štěpán II. zoufale volá o pomoc, aby ubránil město. Nakonec mu nezbude, než hledat spojence za Alpami. Odvážně se vydává do horské zimy…

Štěpán II. (pontifikát zastává v letech 752-757) úspěšně zdolá všechna úskalí dlouhé cesty. Stává se prvním papežem, který požádá o podporu panovníka z tehdejší západní Evropy.

Na jaře roku 754 se v Ponthionu (asi 240 km od Paříže) v kraji Champagne setkává s prvním franským králem z rodu Karlovců Pipinem III. Krátkým (714–768). Podle kronikářů Pipin uvítá Štěpána s velkými poctami.

Vyjde mu hodinu cesty vstříc, pozdraví ho, a dokonce vede kus cesty za uzdu jeho koně. Papeže to povzbudí. Druhý den se oblékne do černých šatů, hlavu si posype popelem, a klekne si před Pipinem na kolena.

Než stačí překvapený král cokoli říci, papež začíná se sepjatýma rukama odříkávat své prosby: „Pomozte prosím Římu před nenasytnými Langobardy. Zažeňte je od jeho bran. Bůh vám to oplatí.“

Listina jako triumf

Papež také ukáže králi starodávnou listinu. Zažloutlý papír už se rozpadá. „Pohleďte na tento darovací list z roku 314. Je to testament samotného římského císaře Konstantina I., kterého můj předchůdce Silvestr I. vyléčil z malomocenství.

Slibuje v něm, že se křesťanské církvi dostane tak významného postavení, jaké si už dávno zaslouží.“ Text je ale velmi těžko čitelný:

„Protože naše císařská moc je světská, rozhodli jsme se, že bude uctívat jeho nejsvětější římskou církev, a že posvátná stolice blahoslaveného Petra bude slavně povýšena až nad naši říši a pozemský trůn.“ Císař Konstantin v listu také potvrzuje, že Silvestrovi a jeho následovníkům přenechává nadvládu nad Římem, Itálií a západní Evropou.

Podivná restituce

Na krále udělá dávný dokument i papežova prosba velký dojem. „Výbojné kmeny zkrotím, ale dovolte, abych vás na oplátku požádal o potvrzení mého královského postavení.“ Štěpán souhlasí a Pipinovi udělí ve francouzském opatství sv.

Denise královské pomazání a titul „Patricius Romanorum“ (Ochránce Římanů). Sepisují spolu dokonce smlouvu, tzv. Pipinovu donaci, jejíž text se ale nezachoval. Vznikl prý na základě zmíněné listiny, tzv.

Konstantinovy donace, kterou měli sepsat římský císař Konstantin I. (272–337) a papež Silvestr I. (funkci zastával v letech 314 – 335).

Pipin svůj slib splní a proti Langobardům vyrazí v letech 754 a 756. Když dává Štěpánovi území kolem Říma a Ravenny, papež tvrdí, že nejde o dar, ale vrácení, protože území daroval už dávno Konstantin papeži Silvestrovi.

Prolhaná legenda

Skutečně přiznal císař Konstantin papeži taková práva a území? Těžko. Přestože byl Konstantin ke křesťanům tolerantní a roku 313 vydal tzv. edikt milánský, ve kterém jim sliboval konec pronásledování, donace (darovací listina – pozn. redakce) je padělek!

Některé ze lží v legendě o Silvestrovi a Konstantinovi uvádí na pravou míru bývalý britský římskokatolický kněz Peter de Rosa (*1932). Příběh o Konstantinově malomocenství a uzdravení díky křtu je podle něj báje pocházející z 5. století.

„Konstantin byl voják v době, kdy prolévání krve bylo pro církev nepřijatelné. To může být důvod, proč odkládal svůj křest, až když byl na prahu smrti,“ píše De Rosa.

Konstantin se nechal pokřtít až těsně před svou smrtí v roce 337. Navíc ho nekřtil papež, ale biskup Eusebios Caesarejský (260–340).

Otovi se listina nelíbí Konstantinova donace ovšem hraje velkou roli při vzniku Papežského státu (dnešní Vatikán – pozn. redakce). Díky ní na přelomu 8. a 9. století nikdo nezpochybňuje moc papežů.

Německý historik Manfred Clauss (*1945), profesor dějin na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, upozorňuje, že se donace nelíbila už císaři Otovi III. (983–1002).

Pro Otu bylo důležité, aby mohl rozhodovat nejenom o světských, ale i o církevních záležitostech. V listině, ve které odkazuje římské církvi osm hrabství, proto prohlašuje donaci za padělek.

„Ota se cítil zavázán obvyklé Konstantinově tradici, a přesto předešel nárokům, jež by papežství mohlo na základě Konstantinově donace vznášet,“ tvrdí Clauss.

Roztrhá ji na kusy

V 15. století se nad dokumentem zamyslelo několik učenců:

německý teolog a filosof Mikuláš Kusánský (1401–1464), italský filolog a historik Lorenzo Valla (1406 – 1457) a anglický teolog Reginald Pecock (asi 1395 – 1460). Všichni zpochybnili jeho pravost.

Lorenzo Valla provedl v roce 1440 podrobný rozbor. Podle jeho názoru rozhodně nemohl vzniknout v roce 314. Valla upozorňuje na nesrovnalosti: v roce 314 ještě neexistovala Konstantinopol.

Město Byzanc tímto jménem nazval Konstantin teprve v roce 330, kdy se do něj přestěhoval. V době darování nebyl papežem Silvestr, ale jeho předchůdce Miltiades. Listina navíc není psána klasickou latinkou té doby, ale její pozdější napodobeninou.

Ve svém spise De laso credita et ementita Constantini donatione Valla donaci doslova „roztrhá na kousky.“ Dobře si je ale vědom, jaké pozdvižení v církvi vzbudí:

„Protože jsem napadl nikoli mrtvé, ale živé, nejenom nějakého vládce, ale toho nejvyššího vládce, jmenovitě papeže, proti jehož exkomunikaci meč žádného prince nemůže poskytnout ochranu…“