Panovnice vejde do pokoje, v jehož rohu sálá krb. Ještě nestihne ani otevřít ústa a sloužící už utíkají k oknům, aby je okamžitě otevřeli dokořán. Nepsaným pravidlem, že Viktorie nesnáší horko v místnosti a to i v tuhé zimě, se řídí celé její okolí.
Co na tom, že sloužící nebo dvorní dámy drkotají zuby. Královna vyžaduje zimu.
Vnitřní politika zažívá období relativního klidu. V parlamentu se během 19. století formují dvě nejdůležitější frakce: liberální whigové a konzervativní toryové. Z nich se rodí Liberální a Konzervativní strana.
„Já budu hodná“ reaguje údajně královna Viktorie (1819–1901), když se ve svých 12 letech v roce 1831 dozví, že se po smrti Viléma IV. (1765–1837) stane anglickou královnou.
V roce 1837 skutečně poprvé jako 18letá dívka přichází před státní radu. Jejím hlavním rádcem se stává premiér William Lamb, lord Melbourne (1779–1848), vůdce liberálů.
Lidé si od nové panovnice slibují hodně, hlavně zlepšení životních podmínek dělníků. Jenže královna je pod vlivem liberálů, kteří nechtějí tyto problémy vidět. Chladná k nim proto zůstává i královna. Ke změně dochází až v roce 1841, kdy vítězí konzervativci.
Královnin manžel Albert Sasko-Kobursko-Gothajský (1819–1861) společně s ministerským předsedou Robertem Peelem (1788–1850) začíná uskutečňovat hospodářské reformy.
S kuřáky nemá slitování
Účastníci hostiny usedají ke stolu. Dámy po vzoru dvorské etikety oblékly šaty s velkým dekoltem, které odhalují ramena. Jenže v místnosti je zima. Proto konverzace chvílemi utichá. Ženy mrznou a nejraději by měly společenské povinnosti už dávno za sebou.
Královna je navíc známá tím, že všude otevírá okna, aby měla dostatek čerstvého vzduchu. Potrpí si na dodržování společenských pravidel, a to nejenom u stolu. Například zakazuje přístup ke dvoru ženám, které se rozvedly, nebo nežijí se svým manželem.
Navzdory tomu, že anglická společnost už pozvolna rozvod toleruje, Viktorie ho jednoznačně odsuzuje. „Ta prokletá mravnost nakonec všechny přivede do záhuby!“ poznamená jednou ministerský předseda lord Melbourne. Není sám, kdo má stejný názor.
„Striktnost dodržování etikety je někdy pro smích,“ pronese jindy hrabě Paul Vasili (1858–1941). Panovnice také nekompromisně odmítá kuřáky. Ve Windsoru proto nechává umístit tabulky zakazující kouření.
Proslaví svatební pochod
„Má ten nejlepší neškolený hlas, jaký jsem kdy slyšel,“ zmíní se o Viktoriině zpěvu německý hudební skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847). Viktorie i její manžel mají pro Mendelssohna velkou slabost.
„Jsem zděšena, ohromena a rozrušena,“ prohlásí Viktorie, když se v roce 1847 dozví o jeho smrti. „Největší hudební génius od dob Mozartových…obdivovaný, uznávaný… všichni k němu vzhlíželi s úctou a vážností,“ lituje, že zemřel v pouhých 38 letech.
Když si její nejstarší dcera Viktorie (1840–1901) bere 25. ledna 1858 německého následníka trůnu Fridricha Pruského (1831–1888), na svatbě jim zahraje právě Mendelssohnův svatební pochod.
Přitom poprvé si tenhle hudební kousek vybrali pro svůj slavný den snoubenci Dorothy Carewová a Tom Daniel v Tivertonu (v hrabství Devon na jihozápadě Anglie) už v roce 1847. Tenkrát ale nikoho nenadchl.
Dopřává si gin
Je 10. února 1840. Viktorie se vdává a součástí jejího velkého dne je i porcování svatebního dortu. Obrovská lahůdka váží úctyhodných 136 kilogramů. Albert s Viktorií ji přikazují rozporcovat.
Dílky potom sloužící balí do papíru a vkládají do kovových schránek. Každý účastník slavnostní tabule dostane jeden. Některý z hostů si ale výslužku zřejmě zapomene. Jak jinak si vysvětlit, že se jeden kousek dortu našel až po 166 letech?
Objevil se v roce 2007 v depozitáři anglického královského archivu. Tehdy se totiž vše chystá k oslavám diamantové svatby současné britské panovnice Alžběty II. (*1926).
„Spíše než rozdrobeně vypadal mumifikovaně,“ dodává Jane Robertsová, která až do července 2013 spravovala archiv Windsorského zámku.
Nákladné lahůdky ale byly na Viktoriině stole spíše výjimkou. Její kuchyně je podobně jako její životní styl spíše prostá. Z pití si někdy kolem roku 1860 oblíbí Beefeater London Dry Gin.
