„Ještě si dej,“ přisune spartský muž nádobu s vínem k ústům svého otroka. Ten se ničemu nebrání. Je už napůl namol a vděčně si znovu lokne. „Chutná ti, viď?“ Otrok přikývne a začne něco nesrozumitelně blábolit. Teď je ten správný čas, pomyslí si Sparťan. Odloží nádobu a zmizí v domě.
Zavolá své dva syny a přivede je ven na dvorek. „Vidíte?, takhle skončíte, když budete hodně pít,“ varuje svého osmi a desetiletého potomka. Asketická spartská společnost si je dobře vědoma následků, které nadměrné pití vyvolává.
Podobné výchovné lekce jsou zde proto na denním pořádku. Ve Spartě dokonce popíjení podléhá přísným pravidlům. Na veřejnosti se smí popíjet jenom ve vybrané dny.
Začátek hostiny patří ředěnému nápoji
Symposion, tedy bujará hostina, je v plném proudu. Na stolech je stále dost jídla, číše vína se průběžně doplňují. Povedený večírek vrcholí. I když většina účastníků už do sebe nalila několik pohárů, překvapivě stále pokračuje intelektuální diskuse.
Některým už ovšem jazyky trochu váznou. V Aténách i jinde ve starověkém Řecku je postoj k popíjení vína volnější než ve vojensky vedené Spartě, ovšem podmínkou je umírněné pití.
Ostatně alkohol jako lék propaguje v rozumném množství i sám řecký lékař Hippokrates (460–377 př. n. l.). Hostiny začínají popíjením vína namíchaného s vodou v malých číškách, teprve později se servíruje neředěné a ve větších nádobách. Těžká opilost se ale trestá smrtí.
Obdoba hospodských šipek
„Zahrajeme si kottalos,“ navrhne kdosi z účastníků symposionu a všichni nadšeně souhlasí. Hra se do určité míry podobá našim šipkám. Jenže místo ostrých hrotů se na cíl vrhají zbytky vína v nádobách. Hostina pak končí a úklid po ní není rozhodně jednoduchý.
Některé symposiony jsou umírněnými diskusemi s číší vína, jiné se zvrhnou v bujaré pitky. Kritizuje to sám řecký filozof Platón (427–347 př. n. l.):
„Protože se pro nevzdělanost nesvedou někteří lidé při pití bavit ani sami se sebou, musí si vzít na pomoc tanec či zvuk píšťal. V lepší společnosti stačí si však bez těchto hloupostí, i kdyby vypili mnoho vína.“
Ve svém spise Zákony se pak zmiňuje o tom, že mladiství by víno vůbec neměli pít, mladí muži jen přiměřeně a teprve ve starším věku si mohou dopřát alkoholu podle chuti.
Přísná pravidla
„Zase už jsi pila?“ rozčílí se Říman Antonius na svoji ženu Lucillu. V jejím dechu cítí alkohol. Vezme provaz, který má zrovna po ruce, a švihá ji s ním po zádech. Rány už ani nepočítá. Zná ženinu slabost a mohl by se chovat ještě mnohem hůř.
V Římě jsou pravidla týkající se pití alkoholu velmi přísná. Muži, kteří ještě nedosáhli věku 30 let, víno pít nesmí. Ženám se pití zakazuje úplně bez ohledu na jejich věk. Přesto tento zákaz někdy porušují. Antonius se na ženu zlobí.
Římské právo mu dává pravomoc ji dokonce zabít v okamžiku, kdy ji přistihne opilou. Navzdory tomu to ale neudělá. Má svoji ženu přese všechno rád. Zákazy ženského pití platí hlavně v období římské republiky (509–27 př. n. l.).
Zkoušejí i vermut
Trest ale může stihnout i římské muže. Pokud pijí na veřejnosti, přeženou to a tropí výtržnosti, jen tak nevyváznou. Nejkrutější je trest pro otroky, které čeká 80 ran holí.
Svobodní muži dostanou ran 40. Přesto ale Římané víno milují a umí si jeho opojné účinky pořádně užít. Stejně tak se věnují pěstování hroznů.
Dokonce i římští legionáři si při svých výbojných výpravách vozí s sebou štěpy vinné révy a sázejí je na celém území své říše. Mnohde se réva ujme právě díky nim. Nebojí se také s výrobou vína experimentovat.
Jako první zkoušejí například vyrábět víno založené na způsob vermutu. Do sudů s vínem přidávají med, jantar a myrrhu.
