Téměř 3500 novinářů z celkem 54 zemí celého světa postává ráno 16. července 1969 na floridské pláži. Zhruba 5,5 kilometru od nich čeká na svůj start raketa Saturn V s kosmickou lodí Apollo 11. Všichni dychtivě čekají, co se bude dít. Najednou se kolem rakety objeví ohnivá masa.

Teploměr ukazuje asi 30 stupňů Celsia, obloha je modrá, stejnou barvu má i záliv Banánové řeky. Kromě spousty novinářů se ve více než pětikilometrovém odstupu od startovací rampy Kennedyho vesmírného střediska tísní i přibližně milion diváků.

Raketové motory Saturnu jedou na plné obrátky. Uplyne chvilka a z ohnivého gejzíru se vyloupne Apollo 11, které míří do oblak.

Je přesně 9 hodin 32 minut východoamerického času (u nás bychom tehdy měli na hodinkách 14.32). Jsou slyšet silné rány. Země se chvěje.

Může za to řev motorů, které rozvibrují pevninu natolik, že vzniklé zemětřesení po startu zapíšou do svých křivek seismografy až ve vzdáleném New Yorku. Na oběžnou dráhu se raketa dostane za 12 minut.

Následuje jeden a půl obletu Země a pak se zapálí třetí stupeň Saturnu a vzápětí vyšle Apollo 11 směrem k Měsíci.

Životní zážitek

„Bylo to šílené nádherné, vidět, jak startuje nejmocnější raketa světa,“ nechává se slyšet po mnoha letech český publicista Karel Pacner (*1936). Svoji účast na startu vesmírné mise označuje za svůj největší životní zážitek.

Přitom i on sám připouští, že se objevovaly obavy, zda posádka ve složení Neil Armstrong (1930–2012), Edwin „Buzz“ Aldrin (*1930) a Michael Collins (*1930) dokáže na Měsíci přistát a vrátit se zpátky na Zemi.

Podle některých byl odhad dokonce 50 : 50 ohledně případného úspěchu nebo neúspěchu mise, jiní uvádějí třicet procentní riziko neúspěchu. „Mě zajímala psychologie lidí, to obrovské nadšení.

Protože (Američané) měli trauma z toho, že Rusové je předběhli s Gagarinem a se vším. A teď je konečně nejen dohnali, ale předhonili,“ svěřil se se svými zážitky i Jiří Dienstbier (1937–2011), tehdejší zpravodaj Československého rozhlasu v USA.