V malém městečku Duchcově, obklopeném loukami, poli a rybníky plyne čas poklidně. Žije tu asi 12 000 hlavně německých obyvatel. Giacomo Casanova tu získává byt v levém křídle zámku se dvěma pokoji a knihovnou. Nadšený ale zrovna není.
Světoběžník formátu Giacoma Casanovy (1725‒1798) má větší očekávání. „Ve svém životě jsem se cítil šťastný na třech místech:
v knihovně švýcarského kláštera v Einsiedelnu, v toskánské knihovně ve Florencii a v kurfiřtské knihovně ve Wolfenbüttelu,“ píše později ve svých pamětech. Duchcovská knihovna ve výčtu chybí.
„Protože byl Casanova Casanovou, Duchcov rozhodně nepochválil, ačkoliv mu poskytoval slušné zaopatření a dost času ke spisovatelské činnosti…Bibliotékářské povinnosti nebral vážně ani Casanova ani Valdštejn,“ píše historik Josef Polišenský.
Plat má ale celkem dobrý, i když se nejde o 1000 zlatých, kterými se svůdník chlubí. V prvním roce ho Josef Karel Emanuel z Valdštejna (1755‒1814) platí ze svého, protože se položka jeho platu v účetních knihách neobjevuje.
V letech 1786-1796 ale účetní knihy panství Duchcov-Horní Litvínov zahrnují různé částky od 320 zlatých až po 540 zlatých. „Casanovův plat byl dost vysoký, víc dostával jenom valdštejnský agent ve Vídni– 750 zl. ročně,“ poznamenává Polišenský.
Úvahy o sebevraždě
Hlavně první roky pobytu 1785‒1792 Giacomo doslova překypuje energií a pracovní aktivitou. Pokračuje ve spoustě věcí, na kterých začal pracovat už ve Vídni. Zdejší společnost mu co do zcestovalosti a životních zkušenostech nemůže konkurovat.
I sám Valdštejn tráví většinu času mimo zámek a „Casanovu tam vydal všanc závisti sloužících, když se vrátil, myslel si, že může zraněného zámeckého knihovníka usmířit objetím,“ poznamenává současný rakouský spisovatel Hermann Schreiber.
A závist existuje už odedávna a nový obyvatel zámeckých komnat se jí bohužel nevyhne. Do zdejší maloměšťácké společnosti prostě nezapadá. V letech 1790‒1791 si několikrát stěžuje papíru:
„Cítím sám vůči sobě závazek vypsat příběh svého života až do konce, ačkoli mám za to, že lítosti a sebezpytování jsem už učinil zadost …vzpomínky jsou jediným lékem , který mám, abych nezešílel kvůli pronásledování, jemuž jsem od některých kreatur hraběte Valdštejna na jeho zámku vystaven.“ Nezřídka se mu vkrádá do úvah i otázka, zda nespáchat sebevraždu.
Společnost mu dělají foxteriéři, kteří dovedou potěšit.
Protivné kreatury
Koho myslí zmiňovanými kreaturami? Říká jim ničemové. Domácí hofmistr Feldkirchner by nejraději získal místo knihovníka pro sebe, případně pro nějakého svého chráněnce. A následují další, kteří Casanovovi ztrpčují život:
Poslíček Wiederholt, inspektor Stelzel a celá řada dalších sloužících, kteří nemohou přijít na chuť Casanovovým zvláštním zvykům.
„Zkazil jste mi moje milované makarony,“ rozběhne se Casanova za kuchařem po zámecké chodbě. Takhle zkazit jeho oblíbenou italskou pochoutku! Brzy se ale zadýchá, a tak honičky zanechá.
Jako gurmet v Čechách trpí a v posledních letech života si na zámek nechává dovážet vybrané lahůdky z ciziny, například olivy. Dokonce si ale může nechat dovézt i čokoládu, se kterou se Češi z vyšších vrstev tehdy teprve seznamují, nebo vybrané zákusky.
Dostane nakládačku
„Je citlivý a vděčný, ale když se mu někdo znelíbí, je zlý, svárlivý a protivný, žert, který by si z něho někdo ztropil, by nespravil ani milionem,“ líčí ho jeho první životopisec Charles de Ligne (1735‒1814) .
Sloužící na zámku, kteří si mnohdy nevidí na špičku vlastního nosu a jejich maloměšťácké cítění označuje jakéhokoli cizince za nebezpečného vetřelce, knihovníka štvou. Někteří z nich to snad i dělají schválně.
„Dělali si legraci z Casanovových provokativních manýr a od rána do večera ho rozčilovali, ba jednou mimo zámek i zbili,“ popisuje Schreiber. Není divu, že kdykoli hrabě Valdštejn dorazí na Duchcov, čelí Casanovovým stížnostem.
„Jsou to ničemové. Nebýt psaní svých vzpomínek, dávno by mne ti lidé zbavili rozumu,“ zoufá si před Valdštejnem. Hrabě se ale s dlouholetými služebníky nechce jen tak rozloučit.
Bezpečné útočiště
Co pomůže knihovníkovi překonat nelehké časy? Není to ani tak literární tvorba, i když v roce 1787 sepisuje dramatický příběh o tom, jak utekl z benátských olověných kobek, nebo román Icosameron, na jehož vydání se v roce 1789 u pražského nakladatele
Schönfelda zadluží a dluh 3600 zlatých za něj zaplatí Valdštejn oplátkou za to, že si jeho smrti bude moci ponechat jeho spisy a knihovnu. Lékem na krizi se stává
„možnost zamyslet se nad svým životem a v duchu ještě jednou prožít chvíle štěstí,“ jak si myslí Schreiber. Casanova má skvělou paměť. S přehledem recituje třeba dlouhé pasáže z Voltaira a svůj dobrodružný život vidí jako na dlani.
Přitom během svých útěků a vypovězení, které si za svoje bouřlivé jednání v životě vykoleduje, často opouští města bez zavazadel, a proto si nemůže vzít s sebou ani poznámky, korespondenci nebo deníky. Ve Stuttgartu třeba potupně šplhá z městských hradeb.
Když ale v roce 1790 začíná psát své paměti, najednou se objevuje spousta jeho záznamů a rukopisů, protože
„zámek v Duchcově byl útočištěm bezpečí,“ jak nezapomene poznamenat Schreiber. Spousta rukopisů schovaných u přátel tak nyní najde svého adresáta.
Konečně uvěří stížnostem
Po dalším z mnoha výstupů se sloužícími se tak Casanova znova a znova ponoří do svého světa, aby vyprávěl o svém životě. Rukopis pamětí dokončí v roce 1792.
„Píši v naději , že tyto řádky nikdy nespatří světlo světa, a namlouvám si, že až na mě přijde smrtelná choroba , budu dostatečně moudrý, abych dal všechny své záznamy spálit …“ líčí znechucený neustálým dohadováním se zámeckým personálem.
Nebýt protivných sloužících, možná by ani slavné paměti nevznikly. Stížnostem svého knihovníka uvěří Valdštejn teprve v červenci roku 1793. Tehdy je konečně propustí.