Situace na Balkáně se vyostřuje, ale ještě v březnu jsou obyvatelé Bosny a Hercegoviny ujišťováni, že konflikt se jich nemůže dotknout.

V dubnu téhož roku se situace dramaticky mění a palba ze zálohy do zmateného davu odstartuje 43 měsíců dlouhé obléhání metropole Sarajeva a jeden z nejkrvavějších konfliktů v tehdejší Jugoslávii.

Bývalá Jugoslávie byla jako sud střelného prachu, který netrpělivě čeká, až se projeví v celé své ničivé síle. Knot začal hořet už dávno v historii, ovšem v roce 1991 se plamínek nezadržitelně blížil k velkému třesku.

Lublaň a Záhřeb vyhlásily své odloučení od jugoslávské federace a zažehly několikaletou totální válku s federálními silami Jugoslávské lidové armády.

Bosna a Hercegovina bez obav

„Ale ne! Nákaza není smrtelná. Nic nenasvědčuje tomu, že válka zasáhne Bosnu-Hercegovinu.

Jinak by se jí nezačalo říkat Švýcarsko Balkánu,“ snažil se uchlácholit dav bosenský prezident Alija Izetbegovič (1925–2003) a možná se mu to na okamžik podařilo.

Ovšem ani ne o měsíc později mělo obyvatelstvo Bosny-Hercegoviny zažít to nejkrvavější vystřízlivění. Nejen ulice Sarajeva se proměnily ve střelnici, kdy každý, kdo zrovna procházel ulicemi, se mohl stát snadným terčem.

Bosnu a Hercegovinu tvořil slepenec národů ze 44 procent muslimů, 31 procent Srbů a 17 procent Chorvatů. Pomyslnou rozbuškou ke konfliktu se stalo referendum, v němž se drtivá většina voličů vyslovila pro vyhlášení nezávislosti země.

Bosenští Srbové, kteří hlasování bojkotovali, téměř okamžitě vyhlásili vlastní stát – Republiku srbskou v Bosně a Hercegovině – a s podporou Bělehradu ovládli téměř dvě třetiny země. Stejně tak i bosenští Chorvaté vyhlásili Chorvatskou republiku Herceg-Bosna.

Potyčky se mění v boje

Už v dubnu 1992 se národností šarvátky proměnily v boj o holý život. Pěsti a silné řeči byly nahrazeny dělostřeleckými šrapnely a v ulicích měst a vesnic dávno nebylo bezpečno.

Bosenští Srbové využili toho, že se jim do rukou dostala část výzbroje jugoslávské armády a obklíčili Sarajevo. Hlavní město zažívalo ty nejtěžší momenty. Metropole prakticky denně čelila smršti střel z děl a minometů. Jejich terčem se staly školy i nemocnice.

„Ve sledovaném období dopadlo na město v průměru 329 střel denně,“ líčí zpráva vypracovaná experty z OSN. Chyběly základní zdroje. Lidé museli najednou riskovat život kvůli kbelíku vody nebo bochníku chleba.

Nechtěným dobrodružstvím se staly i výpravy pro pár polínek dřeva na zátop. Dobře i nedobře mířeným kulkám ostřelovačů neunikly ani ženy s dětmi.

Mrtví se množí

Občanská válka se rychle změnila v krvavou mašinerii a nikdo si nemohl být jist svým životem. Nebožtíků přibývalo. Terčem útoků se stala veřejná prostranství. Pekárny ale i fotbalové stadiony během zápasů.

Muslimská rodina zlikvidována během pohřbu příbuzného nebyla smutnou výjimkou. Mrtvých bylo najednou tolik, že hřbitovy nestačily obrovské množství nebožtíků pojmout. Kvůli nedostatku místa posloužil jako místo posledního odpočinku i olympijský stadion Koševo!

Tunel naděje

Životní podmínky Sarajeva byly tristní. V mnohém vypadaly, jako by se obyvatelé metropole vrátili o několik století zpět!

Alespoň titěrnou úlevu městu zmítajícímu se v pekelných plamenech přineslo léto v roce 1993. Tehdy byla totiž vybudována 800 metrů dlouhá štola pod letištěm v Butmiru. Vznikl tak improvizovaný tunel, jenž ústil na území pod kontrolou bosenské armády.

„Tímto tunelem proudily do obleženého města léky, potraviny i munice. V opačném směru pak byli posíláni ranění,“ vysvětlují historikové.

Čistky, kam se podíváš

Začala více jak tříletá éra násilníků, milicionářů a darebáků. Éra etnických čistek a internačních táborů a strážných věží, kde lidský život neznamenal zhola nic. „Viděl jsem hodně mrtvol. Neumíte si představit, co dokáže dělo o ráži 130 milimetrů.

Nejhorší ale je, když vidíte umírat své přátele,“ vzpomínal po letech jeden z válečných veteránů, který během války nebyl překvapivě zraněn, ale jak sám přiznal, hrůzy, které viděl, se podepsaly na jeho psychice.

Více než vyhrocená situace mezi rozlícenými národy si žádala zásah ze strany OSN. Ta vzhledem k nepřípustnosti jednání účastníků konfliktu vytvořila takzvané bezpečné zóny – povětšinou se jednalo o částečně chráněné muslimské enklávy jako Goražde, Žepa, Bihać, Tuzla a Srebrenica.

Jenže právě poslední zmiňované město okusilo krvelačné tesáky genocidy pod taktovkou generála Ratka Mladiće (*1943).

Válečný vrchol

Srebrenica – jedna z enkláv na východní hranici Bosny. Je ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou a takřka závislá na libovůli Srbů.

Napjatou atmosféru nemůže zjemnit ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. 6. července 1995 zahajují Srbové raketové ostřelování. Tisíce civilistů se dávají do pohybu. Panika se vznáší vysoko ve vzduchu.

Ženy, děti a starci se tísní u základny vojáků OSN ve vsi Potočary. Pozdější odhady zmiňují na 30 000 lidí, z toho asi tisícovka mužů, kterým zbývá jen několik málo hodin života.

Sladkosti nesou smrt

Situace v Potočarech se mění v drama. Za doprovodu vysokých důstojníků Hlavního štábu a televizních štábů se objevuje generál Ratko Mladić. Střídavě z davu vytahuje plačící a vyděšené děti a rozdává jim sladkosti.

Jednoho malého chlapce hladí po vlasech a před zraky unavených a vystrašených očí mu slibuje, že jej přiveze do uzavřeného města, kde bude dost chleba a čokolády pro všechny… Jenže za Mladićovými slovy se ukrývala obrovská lež.

Srbští vojáci vytahovali z davu nevinné lidi, které čekala jistá smrt. Ve večerních hodinách se teror stupňoval, zoufalým davem se šířilo vzlykání a pláč jako lavina – čas od času přerušena výstřely z pušek.

Modré přilby OSN před srbskými jednotkami složily zbraně a přihlížely, jak Srbové separují vojensky zdatné muže od ostatních. Ty pak srbští vojáci prach sprostě popravili.

Jako štvaná zvěř

Zhruba 15tisícový dav mladších a zdatnějších mužů se odmítl vydat do rukou Srbů a zajistit si tak v lepším případě kulku do týla. Muži proklouzli do hor, drali se nocí napříč hustými lesy a za zády jim ševelily srbské jednotky. Cíl byl daleko.

Dav měl před sebou více jak 50 kilometrů cesty. Ovšem vidina toho, že přivedou pomoc a zachrání si holý život, byla silnější. Jenže tragédie čekala i na ně.

Vyčerpaný dav se trousil hlubokými hvozdy a někteří bosenskosrbští vojáci si z nebožáků udělali lovnou zvěř. „Štvali je v lesích jako zvířata, odstřelovala je arterie,“ vzpomínali pozůstalí těch, jejichž život vyhasl pod rukama štváčů.

Klid není ani po letech

„Můj starší syn a manžel Abdalláh byli spolu, mladší syn byl sám. Neumím si představit, jaké to muselo být, když stáli vedle sebe, otec a syn a hleděli smrti přímo do očí,“

vzpomíná manželka a matka dvou synů na události, které jí i po více jak 20 letech rvou srdce. „Z mého staršího syna jsem mohla pochovat jen dvě kosti, stejně tak to bylo u mého muže. Zbytek ostatků se nenašel,“

vrátila se ještě jednou ve svých vzpomínkách nešťastná žena. Později se ukázalo, že Srbové měli hrůznou akci naplánovanou. Během jejich běsnění padlo za oběť na 8000 nevinných. „Nebyli ničím vinni. Byli vinní jenom tím, že byli islámské víry,“ naříkaly vdovy a matky.

Mezinárodní soudní dvůr OSN označil srebrenický masakr za genocidu. Dodnes se podařilo identifikovat na 6000 obětí vraždění.

Zdrcený a ochromený tehdejší tajemník OSN Kofi Annan (*1938) nakonec uzná „chyby v úsudku“ v této době a strašnou „neschopnost pochopit rozsah zla“.