Narodil se jako Jiřík z Kunštátu a Poděbrad a neměl vůbec předpoklady na to, aby se stal králem. Nepocházel z žádného významného rodu, ale přesto vládl českým zemím. Jak se dostal k trůnu a jak málo stačilo, aby založil středověkou Evropskou unii?
Také místo narození je dosud zahaleno tajemstvím. Spatřil světlo světa v Poděbradech nebo na Bouzově, kde jeho otec v mladých letech rovněž pobýval? Nebo snad k porodu došlo v Hořovicích, kam údajně svou lásku Viktorín ukryl před hrůzami husitských válek?
Nebo snad mají pravdu ti, kteří za místo Jiříkova narození označují Kunštát nebo Litici?
Bojoval ve čtrnácti letech u Lipan?
Abychom nemuseli bourat známou jezdeckou sochu českého krále před zámkem v Poděbradech, připusťme, že se narodil zde a jméno získal dědičně po pradědovi Bočkovi I. z Kunštátu, který se jako první označoval za pána z Kunštátu a na Poděbradech.
A posuňme se o pěkných pár let dál. Pokud je pravda, že se objevil na straně umírněných kališníků a katolíků v bitvě u Lipan, pak své válečnické ostruhy získával už od čtrnácti let. Neobešlo se to každopádně bez následků.
Někdy v době dospívání utrpěl těžké pohmoždění hlavy, které navždy zdeformovalo jeho tvář.
Z hejtmana hlavou českých kališníků
Obraťme pár listů v kalendáři. To Jiřího z Poděbrad potkáváme jako hejtmana Boleslavského kraje. Poté, co v roce 1444 zemřel jeho přítel Hynek Ptáček z Pirkenštejna, převzal po něm velení panského seskupení. Fakticky se stal hlavou v táboře kališníků.
Když hrozilo, že se mu postaví katolická opozice, vyrazil směrem na Prahu. V roce 1448 se metropole nad Vltavou také zmocnil.
České království vzkřísím já!
Jenže, řečeno lidovou mluvou, Jiřík z Poděbrad to po zbytek života hrál na několik stran. Byl to on, kdo v roce 1452 poslal na smetiště dějin tábority jako politické a náboženské seskupení. To když dobyl jejich baštu Tábor.
Současně vyhlásil svůj první velký politický program. Oznámil svůj záměr sjednotit České království, brutálně rozvrácené husitskou revolucí. A prohlásil se za správce tohoto nově vzkříšeného království.
Tyto dosud nevídané aktivity ale nebyly zrovna všem po chuti. Ve vzduchu visela revoluce, když se Jiří z Poděbrad ukázal jako osvícený diplomat. Vzal z polštářku královskou korunu a posadil ji na hlavu Ladislavu Pohrobkovi (1440–1457).
Tehdy třináctiletý vladař ale kvůli svému mládí potřeboval zástupce. Bylo jasné, kdo se jím stane – přece velký diplomat Jiří z Poděbrad.
Nestačil se oženit, zemřel
Neuběhlo ani pět let a cestu na český trůn měl Jiřík zase o něco volnější. Sedmnáctiletý král Ladislav Pohrobek totiž zcela nečekaně zemřel – pár dnů před svým velkým dnem, svatbou s dcerou francouzského krále Karla VII. Magdalenou.
Pár dnů poté, co zavítal do Prahy, kterou si zvolil jako budoucí místo své vlády. Náhlý skon Ladislava Pohrobka vyvolal spoustu dohadů a podezření. Vždyť mladík zemřel pouhé tři dny poté, co ulehl na lože.
Napomohl snad někdo tomu, aby se ona postel změnila ve smrtelnou? A někteří šli ještě dál. Ukázali na Jiřího z Poděbrad a vyřkli děsivé obvinění: Je kralovrah!
Jed byl mezi vrahy v módě
Vše vypadalo tak logicky. Mladý král chtěl převzít trůn a vypadal na to, že na něm pobude ještě dlouho po Jiříkově smrti. A rychle působící jed byl mezi zájemci o trůny docela populární. A co ty hematomy na nebožtíkově těle?
Možnost morové nákazy tehdejší ranhojiči vyloučili. Zbývalo tak jediné vysvětlení: Řádil tu vrah a použil jed. Jiřího z Poděbrad definitivně zbavily podezření až moderní medicínské výzkumy.
Teprve v roce 1985 dospěl přední antropolog MUDr. Emanuel Vlček po výzkumu kosterních pozůstatků předčasně zesnulého krále beze všech pochybností k závěru, že příčinou smrti byla vzácná forma leukémie.
Bitva o trůn
Král zemřel, ať žije král. Jenže kdo to bude? Císař Fridrich III. Habsburský? Nebo se snad trůnu ujme další zahraniční zájemce, polský král Kazimír IV. Jagellonský? Nakonec se ukázalo, že nejlepší karty drží Jiří z Poděbrad.
Šikovně využil situace, kdy si česká kališnická šlechta přála mít na trůnu svého krále. A ty, kteří ještě váhali, buď podmázl, případně se zachoval v duchu hesla: „Slibem nezarmoutíš.“ Výsledek?
Dne 2. března 1458 se ze Staroměstské radnice v Praze rozjeli poslové se zprávou, že český sněm zvolil za svého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Sen čerstvě zvoleného vládce se právě splnil.
Tajný slib papežským legátům
Určitě i proto, že „husitský král“ dostal hlas i od zástupců katolického panstva. Ti, kdo tenkrát kroutili nevěřícně hlavou, určitě netušili, že za tím patrně stojí Jiříkovy čilé kontakty se Svatým stolcem.
Jen pár hodin před svou korunovací neváhal ve vší tajnosti slíbit papežským legátům, že zůstane věrný papeži a bude krutě stíhat všechny kacíře. Když to prasklo, ukázalo se, že každý si pod tímto slibem představuje něco úplně jiného.
Zatímco papež a jeho lidé si tento krok vykládali jako jednoznačné „ne!“ nenáviděnému kalichu, sám Jiří z Poděbrad to viděl jinak. Oněmi kacíři podle něj byli příslušníci vznikající jednoty bratrské, proti níž také vzápětí velmi tvrdě zasáhl.
Smír s papežem netrval dlouho
Co se papeže týče, měl klid. Pravda, ne dlouho. Brzy začal Pius II. nepříjemně tvrdošíjně trvat na tom, že sliby by se měly plnit. Přesněji řečeno, že by bylo záhodno, aby konečně zakročil proti dlouholetým nepřátelům římské církve – husitům.
Když místo toho vyslal český král do Říma poselstvo s požadavkem, aby Svatý otec zlegalizoval přijímání podobojí a současně jmenoval Jiříkova přítele Jana Rokycanu pražským arcibiskupem, praskly papeži nervy.
Hlava církve hodila supliku s oběma požadavky do krbu. Zamítá se! A současně papež naznačil, že všichni kališníci, husitského krále nevyjímaje, jsou od tohoto okamžiku kacíři. A jestli se Jiřík trochu nesrovná, pošle na něj křížovou výpravu.
Český vládce neviditelnou depeši pochopil dobře. A rozhodl se pro plán „B“.
Pokus sjednotit Evropu dopadl neúspěšně
Bylo mu jasné, že válka s Římem je na spadnutí, a tak se pokusil na svou stranu získat evropské katolické vládce.
Dnes bychom možná řekli, že se už tenkrát pokusil založit EU! Na radu svého poradce Antonia Mariniho se v květnu 1462 rozhodl založit Všeobecnou mírovou organizaci. A poslal Mariniho, aby se vydal jejich společnou vizi šířit po celé Evropě.
Myšlenka o vytvoření o sjednocení středověké Evropy ale nakonec skončila neúspěšně.
Český vřed na těle křesťanstva
Král Jiří se tím ale nenechal odradit. Když navíc z Říma dorazilo hodnocení našeho království jako českého vředu na těle křesťanstva, rozhodl se pro propagační akci.
Výprava pod vedením jeho švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu od listopadu 1965 postupně putovala Evropou a rozvážela nákladné dary významným panovníkům. Husitský král to bral jako jednu z posledních šancí, jak zlepšit pověst Čechů v zahraničí. Ale to už bylo pozdě.
Formálně přišel o majetek i trůn
Papež Pius II. poprvé povolal Jiříka z Poděbrad před církevní soud už v roce 1464. O dva roky později na vzdorného krále, coby kacíře, uvalil klatbu a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Znamenalo to ovšem i necírkevní následky.
Husitský král byl tímto formálně zbaven nejenom majetku, ale také svého vysněného trůnu. Kruh se začal nepříjemně stahovat. Vojsko, sestavené ve znamení kříže a vedené uherským králem a bývalým Jiříkovým zetěm Matyášem Korvínem, se blížilo.
V bitvě u Vilémova sice křižáci prohráli, Matyáš byl zajat a slíbil, že od dalších válečných choutek upustí. Jenže hned, jak ho propustili, se roku 1469 nechal v Olomouci katolickou šlechtou zvolit za českého krále. Jeho právo na trůn vzápětí uznali i zástupci zemí Koruny české.
Tlustého krále neunesly nohy
Nebyla to poslední zrada, kterou Jiřík z Poděbrad zažil. O tu se postaralo jeho vlastní tělo. Králi totiž vždycky chutnalo, a ne náhodou si vysloužil posměšnou přezdívku „tlustý král“. Na konci života ho neunesly jeho vlastní nohy.
Ještě stačil dojít k rakvi svého celoživotního přítele Jana Rokycany, usednout do čela stolu na svatbě svého nejmladšího syna Hynka a nabídnout českou korunu polským Jagelloncům. A to bylo všechno. Slova jednoho z jeho nepřátel, pana Zdeňka Konopišťského:
„Odvolaný král již vajec červených jísti nebude“ (volně přeloženo „už Velikonoce neoslaví“) se ukázala jako prorocká. S příchodem jara si pro krále, jenž vládl už jen kališníkům, došla kmotra s kosou.
Zastihla ho 22. března 1471 v 10 hodin dopoledne přímo na královském stolci. „Král umírá, sedě na stolci,“ zaznamenali tehdejší kronikáři.
Vždyť ještě včera úřadoval…
Zpráva o králově smrti přišla nečekaně. Přetřásala se možnost, že ho kdosi otrávil. Ohledávači jeho těla sice svedli jeho skon na vodnatelnost, tedy na selhání ledvin. Jenže milovníci konspiračních teorií věděli své.
Vždyť ještě den před svým skonem král úřadoval. A těšil se dobrému zdraví. Málokdo z Jiříkových blízkých si dokázal připustit, že ho zabila obezita.
Pohřbili ho mezi nejslavnější krále
Královo tělo bylo na dva dny vystaveno v Králově dvoře na Starém Městě pražském. Jeho srdce a vnitřnosti byly podle očitých svědků vloženy do zlaté schrány a umístěny do ještě čerstvého hrobu arcibiskupa Rokycany v Týnském chrámu.
Tělo pak bylo uloženo na místo nejsvětější – do královské hrobky v chrámu svatého Víta, mezi nejslavnější panovníky zemí Českých.
