Smutný pohled se nabízí Napoleonovi v podvečerních hodinách 2. prosince 1805. Kam až jeho oko dohlédne, všude leží mrtvá těla. Nejhůře je na tom pratecké návrší. Souvislá vrstva mrtvol na něm z dálky vypadá jako barevný koberec.
Francouzský císař je rozechvělý – ze scény, kterou vidí, a zároveň ze vzrušení z vítězství…
Noc na 3. srpna 1805 je pro Napoleona (1769–1821) po triumfu nedaleko Brna náročná. Prakticky nezamhouří oči. Ráno oznamuje svým mužům, že se rozhodl přenést svůj hlavní stan na nedaleký slavkovský zámek.
„Nazítří jsme šli do Slavkova, chudé vsi se slaměnými střechami a starobylým zámkem,“ líčí cestu kapitán Jean-Roch Coignet (1776–1865).
Rodové sídlo Kouniců připomíná komfortem francouzské paláce, a tak si tu císař může připadat trochu jako doma…
Pocit zadostiučinění
„Jen ať František s Alexandrem puknou vzteky,“ honí se nejspíš Napoleonovi hlavou, když prochází sály zámku a obdivuje zdejší nástěnné malby. Pro své potřeby zabírá reprezentativní pokoje v prvním patře a cítí zadostiučinění.
„Dobytí“ slavkovského zámku považuje za další triumf nad svými nepřáteli, kteří se teď mnohem více než velkým monarchům podobají psancům bez přístřeší. Konečně je sám. Napoleon odkládá meč a po několika dnech si může vyměnit košili. Času ale není nazbyt.
Je třeba toho tolik vyřídit. Nejprve musí informovat Francii o svém velkém vítězství. Biskupům v listě přikazuje ve všech chrámech a kostelích sloužit Te Deum.
Pak přichází na řadu dopis pro ministra Charlese Maurice Talleyranda (1754–1838), který výsledek bitvy netrpělivě očekává ve Vídni. Jak ji ale přesně nazvat? Napoleon se zamyslí. Vyhlédne ze zámeckého okna do parku. „Bude to bitva u Slavkova,“ rozhodne se.
Ve stanu se mu daří
Teď přichází nejdůležitější moment. Je třeba vydat provolání k vlastním vojákům. Pero neúnavně škrábe po papíře. „Vojáci! Jsem s vámi spokojen. Splnili jste toho dne u Slavkova, co jsem očekával od vaší neohroženosti.
Ověnčili jste své orly nesmrtelnou slávou,“ začíná svůj projev. V myšlenkách už je ale u plánovaného setkání se svým sokem, císařem Františkem (1768–1835). Ve slavnostní uniformě cválá Napoleon následujícího dne ze Slavkova, aby se s ním sešel.
Za místo schůzky byl vybrán starý mlýn, známý jako Spálený, nějakých 18 kilometrů daleko. Francouzi jsou zde jako první. Staví stan, rozdělávají ohně a na rozblácenou zem poházejí trochu slámy.
Kočár s Františkem II. přijíždí zanedlouho. „To jsou paláce, které mne Vaše Veličenstvo nutí obývat už po dva měsíce,“ máchne rukou k polnímu stanu Napoleon v jednu chvíli a trochu zalže.
Před Slavkovem měl možnost „navštívit“ třeba vídeňský Schönbrunn… „V tomto obydlí daří se Vám však znamenitě, pane, takže není důvodu, abyste se na mě hněval,“ nenechá se vykolejit pokořený protivník. Podmínky příměří jsou dojednány.
Oficiální text příměří bude podepsán 6. prosince 1805 v hlavním sále slavkovského zámku.
Neodjede s prázdnou
Ze zdejších sbírek Kouniců je Napoleon nadšený. Ač jejich velkou část nechal kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794), velký kancléř Marie Terezie (1717–1780), převézt do Vídně, k vidění je tu toho stále ještě dost. „Rychle!
Zabalte to!“ nařizuje svým vojákům maršál Nicolas Jean-de-Dieu Soult (1769–1851). „A hlavně opatrně!“ nabádá muže, uvyklé tvrdé dřině.
7. prosince 1805 císař se svými vojáky slavkovský zámek definitivně opouští a svůj hlavní stan přesouvá do Brna. „Neopomenou odvézt 82 pláten do Francie,“ dodává současný historik Dušan Uhlíř.
