Když se řekne Coca-Cola, Hugo Boss či IBM, každý si představí prosperující firmy, jejichž výrobky dobře zná. Málokdo už ale ví, že tyto a mnoho dalších spolupracovaly s nacistickým Německem. Čím se podílely na budování třetí říše a jaký z toho měly profit?

IG Farben

Německý chemický průmyslový konglomerát vznikl v roce 1925 spojením šesti společností, mezi které patří Bayer (dnes jeden z největších výrobců léků), BASF (chemická společnost) a Agfa (působící ve fotografickém průmyslu).

Paradoxní je, že v dobách svých začátků byla označována za mezinárodní kapitalistickou židovskou společnost. Čtvrtina jejího představenstva (označovaného za Radu bohů) i značná část zaměstnanců byli Židé, přičemž společnost řídili placení manažeři.

V roce 1933 se firma stala největším jednotlivým přispěvatelem volební kampaně nacistické strany NSDAP. Do roku 1938 se všech Židů zbavila.

Za třetí říše byla největší chemickou společností v Evropě a čtvrtou největší na světě.

Bez obřích výrobních továren, rozsáhlého výzkumu a technických expertiz firmy IG Farben a bez její podpory nacismu by Německo zřejmě nebylo schopno rozpoutat 2. světovou válku.

V roce 1941 sám říšský vůdce SS Heinrich Himmler (1900–1945) podepsal příkaz na zřízení pobočky IG Farben na výrobu syntetické gumy poblíž koncentračního tábora Osvětim.

Díky práci vězňů byla společnost schopna nejen uspokojit veškerou domácí poptávku po gumě a dalších chemických surovinách, ale ještě i generovat zisk.

Společnost Bayer využívala vězně ještě jinak. V Osvětimi, Mauthausenu a nejčastěji na ženském Bloku 20 tábora v Birkenau na nich experimentovala s léky.

Její zaměstnanci vězně záměrně nakazili břišním tyfem, tuberkulózou či záškrtem a léčili je neschválenými preparáty. Postižení trpěli poruchami krevního oběhu, krvavým zvracením a průjmy, řada jich zemřela.

Kvůli jednomu z pokusů si Bayer dokonce nechal poslat 150 vězeňkyň z Osvětimi do svého působiště. Za každou zaplatil 150 říšských marek.

(Jedna říšská marka je v dnešním přepočtu 4,1 euro.) Poté, co všechny ženy při experimentu zemřely, Bayer žádal další – stejný počet za stejnou cenu.

Společnost IG Farben byla rovněž producentem plynu Cyklon B, který si nechala patentovat. Vyráběla jej pobočka Degesch. Plyn byl dodáván do Osvětimi k likvidaci vší, které šířily tyfus.

Usmrcení vší však trvalo dlouho, proto společnost doporučila, aby byl plyn na oblečení aplikován v malých uzavřených komorách s teplotou 30 °C, díky čemuž vši zemřou do hodiny.

K zabíjení lidí byl Cyklon B poprvé využit v září 1941 v Osvětimi, mezi roky 1942 až 1945 bylo tímto pesticidem na bázi kyanidu zabito přes milion lidí, převážně Židů.

Po válce proběhl v letech 1947–1948 před americkým vojenským tribunálem proces s IG Farben v podsekci Norimberských procesů. 13 ze 24 obviněných ředitelů společnosti bylo odsouzeno k trestu vězení v délce od jednoho do osmi let.

Procesy prokázaly, že není možné, aby vedení IG Farben nevědělo, k čemu byly jejich produkty během války využívány.

Podniky umístěné v sovětské zóně zabavil Sovětský svaz, v roce 1951 potom západní Spojenci společnost rozdělili na původní firmy, z nichž ty velké (Bayer, BASF a Agfa) fungují dodnes.

Insolvence a konečný úpadek IG Farben však nastal až v roce 2003 (do té doby byly její akcie obchodovány na burze), finálně zlikvidována pak byla v roce 2012.

Deutsche Bank

Největší německá banka dneška aktuálně sídlí ve dvojici mrakodrapů, vysokých 155 metrů, ve Frankfurtu nad Mohanem. Založena byla v roce 1870 v Berlíně.

Po prohrané 1. světové válce mělo Německo platit vysoké válečné reparace, zároveň se ale potýkalo s vysokou inflací.

Po krachu na newyorské burze v roce 1929 vypukla hospodářská krize a počet nezaměstnaných v zemi rostl závratným tempem, což dalo příležitost rozvoji extremistických hnutí.

Volby v roce 1933 vyhrála nacistická NSDAP s Adolfem Hitlerem (1889–1945) v čele.

Po jeho nástupu k moci se Deutsche Bank zbavila všech tří Židů ve svém představenstvu. Zároveň se podílela na arizaci Židy vlastněných podniků (jejich přechod do nežidovské správy). Do roku 1938 učinila banka 363 takovýchto konfiskací.

Zároveň pod ni byly zahrnuty všechny banky z okupovaných území. V roce 1999 bylo odhaleno, že se během 2. světové války Deutsche Bank podílela na financování stavby koncentračního tábora v Osvětimi a podniků IG Farben v jeho blízkosti.

Také u ní měli účty čelní představitelé gestapa, tajné nacistické policie, kteří si na ně ukládali peníze získané z prodeje majetku zabaveného Židům při deportacích.

K odhalení těchto informací posloužily především archivy banky z poboček ve východní zóně Berlína ve správě Sovětů.

Aby odčinila své počiny během 2. světové války, přispěla banka v roce 1999 do kompenzačního fondu pro osoby, které přežily holokaust, částkou 1 230 000 000 dolarů.

IBM

Německá pobočka IBM se jmenovala Dehomag a měla na zdejším trhu monopol na registrační automaty před a během 2. světové války. Německý trh byl pro IBM druhým nejdůležitějším, hned po tom americkém.

Registrační automaty zpracovávající děrné štítky, které zdokonalil americký vynálezce Herman Hollerith (1860–1929), se postupně začaly používat v 78 koncentračních táborech na Němci dobytých územích. Jejich servisování bylo plně v rukou zaměstnanců IBM.

Automaty IBM nacistům velmi usnadnily genocidu, kterou páchali. Jen díky nim byli totiž schopni zpracovávat osobní údaje milionů lidí rychle a účelně. Snadno díky nim vyhledávali nežádoucí obyvatele i osoby, po kterých pátralo gestapo.

Stroje IBM byly využity i k řízení železničních transportů do koncentračních táborů. Německé ministerstvo dopravy k jejich správě využívalo pobočku IBM ve Varšavě. Obchodování s nacisty bylo pro IBM legální až do roku 1941, než do války vstoupily USA.

V září 1941 prohlásil prezident Roosevelt, že obchodování s nepřítelem je zakázáno a je možné jen se zvláštním povolením vlády pro každou transakci. IBM sdělilo německým pobočkám, že nyní operují na vlastní odpovědnost.

Šéf IBM Thomas J. Watson přesto nepřikázal pobočkám, aby přestaly s Němci obchodovat, naopak požadoval, aby se jejich zisky nezmenšily. IBM se ovšem také zapojila do vývoje amerických zbraní.

Hugo Boss

V roce 1923 si Hugo Ferdinand Boss (1885–1948) založil v německém Metzingeru (jižně od Stuttgartu) malou oděvní společnost, nesoucí jeho jméno.

Spolu se dvěma partnery se zaměřil na výrobu košil, bund, pracovních a sportovních oděvů a pršiplášťů. Kvůli ekonomickému klimatu tehdejšího Německa se mu ale nedařilo a firma brzy zbankrotovala. Zbylo mu jen šest šicích strojů.

V roce 1931 proto vstoupil do NSDAP a dalších nacistických organizací. Díky tomu získal zakázku na šití uniforem pro jejich vojáky.

Hugo Boss šil hnědé košile pro SA (Sturmabteilung, úderné oddíly NSDAP) i Hitlerjugend (Hitlerova mládež) a celočerné pláště pro SS (Schutzstaffel, ochranný oddíl NSDAP).

Po roce 1938 se soustředil na výrobu uniforem pro Wehrmacht a Waffen-SS. Během 2. světové války zaměstnával 140 nuceně nasazených žen a 40 francouzských vězňů.

Všichni manažeři jeho společnosti byli velkými obdivovateli Adolfa Hitlera, sám Boss se s ním nechal vyfotit v jeho sídle v Berghofu.

Oddaným členěn NSDAP zůstal Boss až do jejího konce. V roce 1946 byl proto souzen jako její aktivní člen, podporovatel i příjemce výhod, za což byl zbaven volebních práv i možnosti podnikat. Zároveň měl uhradit pokutu 100 000 marek.

Boss se proti rozsudku odvolal a později byl klasifikován pouze jako stoupenec strany, a ne aktivní propagátor národního socialismu. Zemřel v roce 1948. Jeho společnost přežila pod vedením jeho zetě Eugena Holyho a později jeho synů.

V roce 2011 firma vydala prohlášení, ve kterém vyjádřila politování nad někdejší spoluprací s nacisty.

Automobilky – Ford, BMW, Audi, Porsche, Daimler-Benz

Velkým podporovatelem nacistů byl průkopník automobilového průmyslu, Američan Henry Ford (1863–1947).

Hlásil se k antisemitismu a v Německu založil pobočku Ford Werke AB. Nacistické armádě dodával nákladní automobily, civilistům pak upravenou verzi svého nejslavnějšího modelu T. Samotnému Hitlerovi posílal každý rok k narozeninám 50 000 dolarů a veškerý výtěžek z prodeje Fordů v Německu věnoval NSDAP. Ze spolupráce s nacisty pak těžily i všechny německé automobilky.

Majitel BMW Günter Quandt (1881–1954), první manžel Marty Goebbelsové, byl významným podnikatelem válečné ekonomiky. Jeho podniky zásobovaly armádu municí, puškami i bateriemi, vyráběly i letecké motory pro Luftwaffe.

Ve svých továrnách však využíval k práci vězně z koncentračních táborů i válečné zajatce, hovoří se až o 50 000 lidí. Stovky jich přitom zemřely. Quandt získal i několik zabavených židovských podniků.

Byl členem elitní podnikatelské skupiny, působící v nacistickém Německu. Roku 1946 byl zatčen a vyslýchán, do poválečných procesů ale zapojen nebyl a v roce 1948 jej dokonce z vazby propustili.

Předchůdcem automobilky Audi byl Auto Union, který vznikl spojením čtyř firem v roce 1932. V některých z jeho továren se během války začaly místo aut vyrábět tanky a letecké motory. Nacisté pro Auto Union dokonce vybudovali sedm pracovních táborů.

V továrnách využívali neplacenou práci asi 3700 vězňů, dalších asi 30 000 lidí, kteří v nich nuceně pracovali, nebylo intervenováno v koncentračních táborech. Asi 40 000 nucených dělníků využívala i automobilka Daimler-Benz, výrobce automobilů Mercedes Benz. I ta vedle vozů vyráběla rovněž komponenty pro armádu.

Další osobností automobilového průmyslu, která spolupracovala se samotným Hitlerem, byl konstruktér Ferdinand Porsche (1875–1951).

V reakci na vůdcův „lidový projekt“ stavby dálnic přišel s návrhem „lidového auta“, tedy německy Volkswagenu. Pro Führera byla z důvodů propagandy nejdůležitější cena tohoto rodinného vozu, která nesměla překročit 1000 říšských marek.

Výroba by tak byla pro Porscheho ztrátová. Naštěstí pro něj se rozhořela válka a jeho Brouk se proměnil v otevřený vojenský vůz. Pro armádu vyráběl i tanky, obojživelná auta či rakety.

O zvěrstvech páchaných nacisty věděl, vždyť vedle jeho továrny stál koncentrační tábor, ale mnoho s nimi nesvedl. Po válce byl vězněn, ale souzen nebyl.

Coca-Cola

Kdo by neznal Coca-Colu?

Vymyslel ji lékárník John Stith Pemberton (1831–1888) roku 1886 v Atlantě v USA. Nápoj byl nejprve tvořen dvěma hlavními ingrediencemi, a to výtažkem z koky a z ořechu koly (plod kolovníku), obsahoval tedy kokain a kofein.

Tvar její láhve byl inspirovaný právě těmito dvěma složkami. Zda v něm bylo i víno, je sporné.

Kokain přestal být do Coly přidáván v roce 1904, přestože zakázán byl v USA až roku 1922. Nyní se do nápoje přidává jen výtažek z listů koky zbavený kofeinu, kvůli chuti.

Během 2. světové války dodávala společnost Coca-Cola svůj nápoj jak americké armádě, tak nacistům.

V roce 1940 však bylo uvaleno embargo na dovoz kolového sirupu do Německa. Manažer společnosti Coca-Cola pro Německo, Max Keith, se z tohoto důvodu rozhodl vytvořit speciální produkt pro německý trh z dostupných surovin.

Tedy například ze zbytků vylisovaných jablek nebo syrovátky. Při vymýšlení jména měli zaměstnanci zapojit fantazii, tak roku 1941 vznikl nápoj Fanta. Podobný problém měli i v Holandsku. Tam se hlavní ingrediencí Fanty staly bezinky.

Po válce byla výroba nápoje ukončena, ale když konkurenční Pepsi přišla s Mirindou, oprášila Coca-Cola v roce 1955 recept na Fantu.

Nacisty podporovaly i další americké firmy.

Například newyorská Chase Bank s nimi obchodovala dokonce i po útoku na Pearl Harbour v roce 1941. Po válce se pak zjistilo, že banka zmrazila účty stovkám Židů, kteří kvůli tomu nemohli utéct z Německem okupovaných zemí.

Další takovou společností byl Kodak, zaměřující se na výrobu fotoaparátů. Ten ze svých evropských poboček na žádost Němců propustil všechny Židy a k práci v továrnách využíval vězně z koncentračních táborů.

Americká ropná společnost Standard Oil zase nacistům prodávala ropu. Aby neporušila embargo, vozila ji z Venezuely a z Argentiny.

Coco Chanel

Spolupráce s nacisty byla prokázána i slavné francouzské návrhářce Coco, vlastním jménem Gabrielle Chanel (1883–1971). Ta na začátku 2. světové války zavřela všechny své obchody až na jediný, a tak připravila o práci asi 4000 žen.

Byla antisemitka, Židy považovala za hrozbu pro Evropu. O svůj nejslavnější parfém N°5 svedla boj s řediteli podniku Parfums Chanel. Jako důvod, proč by se měla stát jeho jediným vlastníkem ona, uváděla právě to, že byli Židé.

Během německé okupace Paříže se přestěhovala do hotelu Ritz, kde se setkávala s německými důstojníky. Jejím milencem se stal Hans Günther von Dinclage, špion Abwehru (německé kontrarozvědky).

Sama Coco Chanel se stala agentkou s číslem F 7124. Jejím hlavním úkolem byla operace Modellhut, kdy měla přesvědčit Winstona Churchilla, se kterým se znala z dřívějška, aby uzavřel mír za podmínek výhodných pro Německo. Akce se nezdařila.

Chanel byla zatčena, ale později propuštěna. Roku 1945 odešla do Švýcarska.

AEG

Německá společnost AEG, dodávající elektrické vybavení, byla založena v Berlíně v roce 1883. Po tajné schůzce dne 20. února 1933, na které Hitler vysvětlil své cíle týkající se převzetí moci nad Německem, darovala AEG nacistické straně 60 000 říšských marek.

Vyjádřila tak spolu s dalším podniky, jako například IG Farben nebo Thyssen a Krupp (ocelářská společnost), svoji podporu nacismu, zejména v oblasti přezbrojení německé armády, letectva i námořnictva.

AEG intenzivně spolupracovala s nacisty zejména v obsazeném Polsku, kde převzala tamní podniky. K práci využívala nucené dělníky i vězně z koncentračních táborů, kteří často pracovali v nelidských podmínkách.

Preferovala hlavně ženy, protože výroba elektrických zařízení nevyžadovala sílu, ale zručnost. Veškeré elektrické vybavení koncentračního tábora v Osvětimi instalovali zaměstnanci AEG. Společnost byla rovněž významným dodavatelem rukojetí k pistoli P38.

Siemens

Jeden z největších výrobců elektroniky na světě měl během 2. světové války jednu z továren přímo uvnitř koncentračního tábora Osvětim – Březinka. Má se za to, že využíval nejméně 50 000 nuceně nasazených pracovníků, hlavně žen.

Ty musely pracovat 12 až 14 hodin denně. Tehdejší ředitel Siemensu Rudolf Bingel (1882–1945), patřil do exkluzivního klubu Kruh přátel Heinricha Himmlera.

Firem, které kolaborovaly s nacisty, bylo i v samotném Německu mnohem více.

Například pojišťovnu Allianz dotlačil Hermann Goëring (1893–1946), zástupce samotného Hitlera, k tomu, aby pojistky nevyplácela jejich židovským majitelům, ale německému státu, který je zabavil.

Firma Dr. Oetker měla zase exkluzivní smlouvu na dodávání pudinku a dalších potravin na frontu. Bez viny není ani Nestlé. Z dnešního pohledu je jednoduché soudit, ale tehdejší situace byla složitá – kdo nespolupracoval, ohrožoval sebe i své blízké na životě. To ale neznamená, že by se o kolaboraci s nacisty mělo mlčet.