Když dnes člověka trápí nějaký psychický problém, zajde si k psychologovi či psychiatrovi. Při léčbě se mu dostane psychoanalýzy a léků. To dříve se používaly mnohem drsnější metody, jak „vyhnat šílenství z těla“. Co všechno museli pacienti v minulosti kvůli nemocem duše vytrpět?
Psychické poruchy jsou staré jako lidstvo samo. Nejslavnější lékař starověku, Hippokrates (460–370 př. n. l.) tvrdil, že vznikají v důsledku nerovnováhy tělesných tekutin.
Jeho následovník Galén (129–216) je zase spojoval s poškozením mozku nebo jiných částí těla. Jako přirozené byly vnímány i ve středověku. Ovšem v průběhu renesance (14. –16. století) se přístup k nim změnil.
Na duševní choroby se začalo nahlížet jako na posednutí ďáblem či trest za hříchy. Léčba spočívala nejčastěji v zaříkávání, nemocní byli vyháněni z měst a zavíráni do věží bláznů či klášterů.
Kruté léčebné postupy
Pobyt v psychiatrické léčebně pak zaručeně přivedl k šílenství i zdravého člověka, kterého tam příbuzní schválně odložili. Používané terapeutické postupy totiž byly velmi brutální.
Lékaři například věřili, že uvolnění tělních tekutin (zvracení, krvácení i samovolné vyměšování) pomůže navrátit mentální zdraví, proto pacientům pouštěli žilou a vystavovali je rychlému točení.
Často je svazovali (svěrací kazajky, řemeny) a sprchovali studenou vodou. Týrali je hlady a často také kastrovali.
Nelidské podmínky ústavů
Prvním, kdo označil léčení psychický poruch za součást medicíny, byl německý lékař Johann Reil (1759–1813). Ale ani on sám se nebál pacienty bičovat a mrskat.
Otřesné podmínky v ústavech se pokusili změnit až francouzský lékař Philipp Pinel (1745–1826) a Angličan William Tuke (1732–1822), kteří věřili, že základem kvalitní péče o duševně nemocné je úcta k nim.
Přesto byla léčba psychických poruch i nadále plná pokusů, které často překračovaly hranici týrání. Čím vším si museli pacienti projít?
„Hydroterapie“ čili vodoléčba
Kdo vymyslel: Egypťané, Řekové, Římané
Kdy: starověk
V čem léčba spočívala: O pozitivních účincích teplé i studené vody na lidský organismus věděli lidé už v antice. Využívání těchto metod při léčbě psychicky nemocných pacientů získalo na oblibě především na začátku 20. století.
Několik hodin až dní trvající koupele ve vodě teplé 34 až 37 °C, často i přes noc, byly předepisovány především pacientům trpícím nervozitou či nespavostí.
Naopak u pacientů s maniodepresivní psychózou byly aplikovány ledové sprchy (8 °C), které u nich měly snížit krevní zásobení mozku a vést k jejich zklidnění.
Zklidňovací židle
Kdo vymyslel: Američan Benjamin Rush (1746–1813)
Kdy: přelom 18. a 19. století
V čem léčba spočívala: Doktor Rush věřil, že mentální nemoci nejsou dílem ďábla, ale chorobou mysli, zapříčiněnou přílišným tokem krve do mozku. Tomu chtěl zabránit, vedle oblíbeného pouštění žilou, také tzv.
zklidňovacím křeslem, které vymyslel. Pacientovi k němu přivázal ruce, hrudník i nohy. Na hlavu mu pak nasadil speciální poklop, který bránil jeho senzorickému (smyslovému) přetížení.
Tím mělo dojít ke snížení krevního tlaku i tepové frekvence, a tudíž zlepšení stavu duševně nemocného.
Darwinovo křeslo neboli rotační terapie
Kdo vymyslel: Angličané Erasmus Darwin (1731–1802) a Joseph Mason Cox (1793–1818)
Kdy: počátek 19. století
V čem léčba spočívala: Otcem myšlenky, že nadměrné točení sníží přetížení mozku, je anglický lékař Erasmus Darwin, dědeček slavného přírodovědce Charlese Darwina (1809–1882). Přišel proto s tzv.
rotační teorií, kterou do praxe uvedl psychiatr Joseph Cox. Ten duševně nemocného pacienta posadil do židle připevněné ke stropu lanem, zakryl mu oči a nechal jej se na ní otáčet. Dobu a rychlost otáčení určoval lékař.
Točení zpravidla trvalo, dokud pacient nezačal zvracet, krvácet z různých tělních otvorů a samovolně vyměšovat. Cox si pochvaloval, že po aplikaci terapie došlo u většiny pacientů ke „zklidnění mysli“.
Utická postýlka
Kdo vymyslel: Američan Amariah Brigham (1798–1849)
Kdy: 2. polovina 19. století
V čem léčba spočívala: Doktor Brigham byl prvním ředitelem psychiatrického centra v americké Utice ve státě New York. Nelíbilo se mu, že byli pacienti na noc poutání řemeny k posteli, a proto vymyslel tzv. utickou postýlku.
Jednalo se vlastně o dětskou dřevěnou postýlku ve verzi pro dospělé i s víkem, které šlo zvenčí zamknout. Byla 46 cm hluboká, 183 cm dlouhá a 92 cm široká, takže se v ní pacient ani nemohl otočit. V roce 1887 byla naštěstí všechna tato klecová lůžka z nemocnice odstraněna.
Terapie hlubokým spánkem
Kdo vymyslel: Skot Neil Macleod
Kdy: 1900
V čem léčba spočívala: Prvním v medicíně používaným sedativem byl bromid draselný. Skotský lékař Neil Macleod zkoumal, zda delší spánek navozený tímto sedativem nemůže mít pozitivní účinky na psychická onemocnění, například předčasnou demenci.
Metoda však byla příliš toxická, proto byla brzy zamítnuta. V rozvoji myšlenky o účincích sedativ na léčbu duševních chorob pokračoval v roce 1915 italský lékař Guiseppe Epifanio s barbituráty, stejně jako později Švýcar Jakob Klaesi.
Léky ovšem vyvolávaly silnou fyzickou i psychickou závislost na nich, proto byly experimenty ukončeny.
Léčba horečkou aneb malárie a parní skříň
Kdo vymyslel: Rakušan Julius von Wagner-Jauregg (1857–1940)
Kdy: 1917
V čem léčba spočívala: Vídeňský psychiatr Julius von Wagner-Jauregg si všiml, že zlepšení progresivní paralýzy (postihuje 7 % pacientů v pozdním stadiu syfilidy) vždy souviselo s proděláním nemoci doprovázené vysokou horečkou.
Aplikoval proto takto postiženému krev nakaženou malárií, což zafungovalo. Za svůj domnělý lék získal i Nobelovu cenu (1927), ovšem jeho pacienti často umírali na malárii.
Horečky jakožto léčebného postupu se doktoři nechtěli vzdát, vymysleli proto jakési parní skříně, do kterých pacienty zavírali. Ty měly ohřívat krevní řečiště i tělesné tkáně, a tím „zabít“ původce duševní nemoci.
Odstraňování částí těla
Kdo vymyslel: Američan Henry Andrew Cotton (1876–1933)
Kdy: ve 20. letech 20. století
V čem léčba spočívala: Doktor Cotton propagoval teorii, že psychické problémy jsou důsledkem neléčených lokálních zánětů v lidském organismu. Jako léčbu praktikoval chirurgické odstranění postižených částí těla.
Začal většinou extrakcí zubů, když nezabrala, odstranil i mandle. Pokud ani to nevyléčilo psychickou poruchu, měl za to, že pacient své šílenství spolkl, a proto mu začal odřezávat části žaludku, sleziny a střev.
Inzulinová terapie
Kdo vymyslel: Manfred Joshua Sakel (1900–1957), narozen na území dnešní Ukrajiny
Kdy: 1927
V čem léčba spočívala: Psychiatr Manfred Sakel si při svém působení na vídeňské klinice povšiml, že křeče a koma způsobené podáním inzulinu, kdy došlo k významnému snížení hladiny cukru v krvi, má krátkodobý pozitivní vliv na psychický stav drogově závislých.
Svoji metodu inzulinových šoků začal aplikovat v roce 1933. Později i v USA, kam emigroval, a to především na pacientech se schizofrenií. Koma trvalo i několik hodin. U některých pacientů pak byla léčba aplikována až 60x.
Ač Sakel vykazoval asi 88% úspěšnost metody, jinde tak vysoká nebyla, a navíc měla řadu nepříznivých vedlejších účinků včetně amnézie. Upustilo se od ní v 50. letech.
Terapie metrazolem jako předchůdce elektrošoků
Kdo vymyslel: Maďar Ladislas Joseph (László) Meduna (1896–1964)
Kdy: 1934
V čem léčba spočívala: Hlavní myšlenka, stojící za vznikem této terapie, spočívala v tom, že epilepsií a schizofrenií nemůže člověk trpět zároveň.
Při epilepsii má totiž více gliových buněk (podpůrné buňky neuronů) v mozku, než je běžné, při schizofrenii naopak méně. Maďarský psychiatr, doktor Meduna, chtěl proto u pacientů se schizofrenií vyvolat epileptické záchvaty.
Nejlepší výsledky jakožto spouštěč záchvatů přinášel lék metrazolem. Léčba měla ovšem nepříznivé vedlejší účinky. Především silné křeče, které vedly až ke zlomeninám obratlů, a způsoboval i retrográdní amnézii. Nakonec byl metrazol v roce 1982 zakázán.
Terapie ale přispěla k rozvoji elektrokonvulzivní šokové terapie, která se používá dodnes.
Lobotomie
Kdo vymyslel: Portugalec António Egas Moniz (1874–1955)
Kdy: 1935
V čem léčba spočívala: Pacientovi byly vyvrtány do lebky dva otvory o průměru asi 2 cm, kterými se zavedly injekce s lihem do prefrontální kůry mozku.
Operatér potom dlouhými noži pohyboval nahoru a dolů, čímž zničil velkou část drah v bílé i šedé mozkové hmotě. V roce 1949 za to Moniz získal Nobelovu cenu, do té doby bylo provedeno na 20 tisíc lobotomií, především na pacientech se schizofrenií a depresí.
Postupně se začalo hovořit o negativech metody – vedle vysoké úmrtnosti pacientů, vzniku hematomů v mozku a rozvoji epilepsie, to byla i apatie, pasivita a emocionální plochost operovaných. V 50. letech se proto od metody upustilo.