Řízená pevnou rukou Velkého kormidelníka se Čína vydává v roce 1958 na smělou plavbu jménem „Velký skok vpřed“. Vůdci vůbec nevadí, že ani kdyby se rozkrájel, loď zkrátka skákat nebude.
Proto si celý experiment místo vlajkové lodi odskáče její mnohamilionová posádka.
„Rolníci musejí žít v krajní šetrnosti a jíst pouze dvě jídla denně, jedno z nich by mělo být tekuté,“ vydávají na konci roku 1959 oficiální noviny komunistické strany dietní instrukce. Plánem je dostat se do 15 let na úroveň Velké Británie.
A cestou k tomu má být přeměna zaostalé, zemědělské země v továrnu na ocel. „Čína žila v míru. Žádná plíseň neničila úrodu. Nevyskytly se žádné neobyčejné povodně nebo sucha.
Sýpky byly plné a ostatní země byly připraveny zaslat obilí,“ říká britský korespondent v Číně Jasper Becker. Přesto se do země v letech 1958-1961/1962 zahryzne největší člověkem řízený hladomor v historii.
Kolektivní hlad
Nešťastně načasované sucho a následné záplavy se sice objeví, teprve politické zásahy ovšem způsobí katastrofu. Soukromý pozemek neexistuje – co se sklidí, je zabaveno komunistickým aparátem.
Lidé mají zakázáno vařit si doma, místo toho se stravují v „kolektivních jídelnách“. V rámci „vylepšováku“ se nesmyslně oře až dva metry hluboko do hlíny a kampaň „Zab vrabčáka“ způsobí přemnožení krys a škůdců.
Díky tomu všemu se v roce 1960 sklidí jen třetina předpokládaného množství obilí.
Mao a maso
Lidé umírají hladem před vraty plnících se sýpek. Obilí určené pro export totiž nepřestává proudit ze země. Představitel země Mao Ce-tung (1893–1976) v rámci solidarity údajně nesáhne na maso po 7 měsíců, jinak si státní aparát v ničem neodpírá.
Jídlo se stane nástrojem moci. „Trestem za ta nejmenší provinění, jako je vykopání brambory nebo krádež hrsti zrn, je mrzačení a nucení polykat exkrementy,“ říká profesor Frank Dikötter po prostudování čínských archivů.
Podle něj jen 2–3 miliony obětí hladomoru zemřou během mučení nebo při popravách. Oficiální odhady mluví o počtu 20-45 milionech lidských obětí Velkého čínského hladomoru.
