Postavím tu největší železárny v Rakousku,“ plánuje baron Strousberg směle v roce 1868, když se rozhlíží po svém novém panství ve Zbirohu. Má velké vize. Jenže kapitalistický dobrodruh se zaplete do nebezpečných machinací…
Henry Bethel Strousberg (1823–1884) původem Němec, který si v Londýně poangličtil jméno, najde svoji životní příležitost roku 1856 v Berlíně.
Jako zástupce anglické pojišťovny Waterloo se tu setkává s kapitalistickou skupinou, která mu předkládá projekt několika železnic (východopruské jižní, berlínsko-zhořelické, marko-poznaňské a dalších drah).
Henry si prostuduje dokumentaci a na další schůzku už přichází rozhodnutý. „Pánové, plácneme si. Jdu do toho s vámi,“ nabídne jim a už se vidí, jak se mu peníze jenom sypou.
Obědvá s kancléřem
Jeho záměrům zatím přeje štěstí, v Rumunsku dokonce vydělává desítky milionů franků. „Železnice je ten pravý byznys pro mne,“ mne si ruce. „Král železnic,“ začíná se mu přezdívat v podnikatelských kruzích. Na co, sáhne, to se mu daří.
Sbírá pruská i rakouská státní vyznamenání, svoje křeslo má ve vídeňském říšském sněmu. „Poobědváte se mnou?“ nabídne mu jednoho dne pruský kancléř Otto von Bismarck (1815 – 1898). Strousberg si může pyšně říct, že patří mezi státníkovy přátele.
Megazávod vychrlí 3500 vagónů
Zakládá si vlastní železárny, aby vyrobil dost kovu pro tisíce kilometrů nových kolejí. „Do tří let tu bude průmyslový komplex srovnatelný s anglickým Manchesterem,“ chlubí se Henry megalomansky obchodním přátelům, když roku 1868 kupuje Zbiroh a jeho okolí.
Ocelovým srdcem nového panství se má stát nedaleký Františkov.
Strousberg plánuje budování hutí, vysokých pecí, válcoven, lokomotivek, vagónek, mostáren, ale také velkých obytných kolonií pro své zaměstnance, mezinárodní hotel, lázně, nemocnice, školu a dokonce i divadlo. Jeho závody mají ročně vychrlit 100 tisíc tun železa a 3500 vagonů.
Nové firmy kryjí machinace
Jenže na rozjetí výroby potřebuje velké investice a vážné problémy pociťuje už na začátku roku 1875, kdy buduje ocelárnu a válcovnu v Kařezu. Nenechá se ovšem zaskočit tím, že se mu nedostává peněz.
„Vydám akcie v hodnotě osmi miliónů zlatých,“ prohlašuje sebevědomě. Místo toho jich ale pouští do oběhu osminásobek, což mu srazí vaz. Svým dodavatelům platí akciemi, další akcie ze své emise prodává hluboko pod jejich cenou.
Rostou mu dluhy, a tak korumpuje úředníky a zakládá nové a nové společnosti, které mají zakrýt jeho machinace. S jejich pomocí převádí peníze tam, kde je zrovna potřebuje…
Ve vězení píše paměti
Brzy ale padne kosa na kámen. Kvůli krachu vídeňské burzy v roce 1873 končí jeho projekt na budování rumunské železnice přes Karpaty. „Moje poslední šance je zahraniční kapitál,“ uvažuje rozjetý podnikatel.
„Litujeme, váš projekt je příliš nákladný,“ zní ale odpověď finančníků z britských ostrovů a tak zamíří hledat do Ruska. Zakládá tu novou firmu a vydává její nekryté akcie, které ukládá v moskevské bance. Uplácí, kde může a na akcie pak vybírá milionové zálohy.
Vzápětí vyhlašuje úpadek svých podniků v Rakousku a Prusku. „Zaplaťte dluhy,“ žádá ovšem moskevská banka.
Strousberg míří z Moskvy do Petrohradu, ovšem neunikne. „Zatýkáme vás,“ zazní z úst petrohradských četníků 24. října 1875 a policie ho deportuje zpátky do Moskvy. Skončí v cele a následuje vypovězení ze země.
Své účty musí Strousberg skládat v Rakousko-Uhersku. Ve vězení sepisuje své paměti. Konkurzní správci spočítají jeho podnikatelský dluh na 90 miliónů zlatých (na úsek železnice mezi Opavou a Novým Jičínem rakouská vláda v roce 1873 vyčlenila 3 miliony zlatých). Velkohubý Henry dožívá po propuštění z vazby od roku 1877 v Berlíně.
