Svatebčané se nedočkavě vhrnou rukama na plné mísy jídla. Štíhlá nevěsta, která se u svatební tabule doslova ztrácí mezi dobrotami, se ale chová zdrženlivě. Rukama se ničeho ani nedotkne. Cosi vybalí z drahé vyšívané látky. Malý zlatý dvojzubec. Uzobává s ním drobné kousky.

Hosté na ni zírají s otevřenými ústy. „Satanův nástroj. To nevěstí nic dobrého. Určitě to přinese smrt,“ šeptají si vyděšeně. Římský císař Ota II. (955‒983) si roku 972 bere v Římě byzantskou princeznu Theofano (960‒991).

Dívka si s sebou do své nové vlasti přiváží i svoji osobní zlatou vidličku. Sklízí za to jenom odsouzení hostů. „Zahrává si čertem a jednoho dne na to doplatí,“ pomlouvají mladou ženu. Theofano v rozpacích zrudne. Vždyť se přece ničeho zlého nedopustila!

„V mé vlasti tak lidé jedí běžně,“ namítá kritikům natruc. Archeologické nálezy opravdu potvrzují, že v Byzanci používají vidličku jako osobní pomůcku k jídlu už od 4. století.

Přichází spravedlivý trest

„Vidlička jako nástroj při stolování má zřejmě původ v Orientu“ míní současný český historik Vlastimil Vondruška. Původní velké dvojzubce, používané hlavně při vaření třeba na napichování mas. se postupně zmenšují.

Přestože na Blízkém východě patří v 10. století mezi naprosto běžnou výbavu jídelny, Italové tenhle ďáblův nástroj nechtějí přijmout na milost.

Když pak císařovna ve věku pouhých 31 let onemocní a zakrátko umírá, někteří její smrt přisuzují právě používání vidličky. „Potrestal ji Bůh,“ pokyvují vševědoucně hlavou.

Zlatníci mají práci

Velmi podobný příběh se odehrává také v Itálii jenom o pár let později. Benátská kronika roku 995 líčí průběh svatby benátského dóžete Pietra II. Orseola (975‒1009) s byzantskou princeznou Archillou.

Mladičká Archilla si prý na svatební hostině vytáhne nejenom svoji zlatou lžíci, ale i zlatý dvojzubec. Opatrně s ním napichuje kousky masa a vkládá si je do úst. Svatebčané tím doslova vyděsí. Někteří se dokonce pokřižují a raději prchnou od stolu. Dvořanky ale šikovná věcička zaujme.

„Můžeme si ji vyzkoušet?“ ptají se zvědavě a berou dvojzubec opatrně do ruky. Brzy pochopí smysl téhle praktické pomůcky. Je to přece mnohem lepší než jíst rukama. Prsty zůstanou čisté a na nákladných dámských šatech se neobjevují mastné fleky.

„Chceme také takovou,“ prohlašují vznešené Benátčanky a místní zlatníky zasypou objednávkami na nástroj. Vidlička se stane velkým hitem.

Urážka samotného boha

Italští katolíci se novince zuby nehty brání. Proč? Je to prý ďábelský vynález. Nápadně připomíná satanovy vidle. „Bůh ve své moudrosti poskytl člověku přírodní vidlice – prsty.

Proto je urážkou boha nahrazovat je při jídle kovovými,“ zlobí se dokonce mnich Petr Damián (1007‒1072). Nakonec se v Itálii vidlička ujme až během renesance, používá se na napichování ovoce nebo špaget.

Její praktickou funkci ocení Kateřina Medicejská (1519‒1589) a otevře jí cestu Evropy. Jako manželka francouzského krále Jindřicha II. (1519‒1559) ji propaguje na francouzském dvoře. Kolem roku 1630 už je běžná v bohatých francouzských šlechtických rodinách.