„Hlupáku, proč ses nechal chytit?“ křičí vychovatel na spartského kluka, který se na tržišti pokusil ukrást kousek chleba. Z chudé školní stravy už mu nesnesitelně kručelo v břiše. Vychovatel sáhne po rákosce a rána za ranou dopadá na chlapcova záda. Ten ale bolest nedá najevo.

Podle Lykúrgovy ústavy z 8. století př. n. l. řídí výchovu státní úředník – paidonomos. Vojenský stát, který vzdělání kontroluje a platí, má jediný cíl: vychovat neohrožené a bezcitné bojovníky pro obranu města proti nepřátelům.

Hlavním heslem je přísná kázeň vedoucí k tělesné otužilosti, střídmosti a fyzické odolnosti.

Předškolního věku se každý nedožije

Matka prohlíží novorozeně. Zjistí, že chlapeček má tělesnou vadu. Zkroucená levá nožička je kratší než pravá. Povzdychne si. Ví, že synka čeká neblahý osud. „Odnést do hor a shodit ze skály,“ přikáže její manžel.

Ani skutečnost, že jde o dítě jeho vlastní krve, muže neodradí v rozhodnutí se slabého potomka zbavit. „Potřebujeme zdravé a silné vojáky, žádné mrzáky,“ obhajuje svůj názor. Stejný má i rada starších (spartští muži nad 60 let – pozn. red.).

V Taygetském pohoří (na východě Peloponéského poloostrova – pozn. red.) miminko čeká jistá smrt. „Státní kontrole podléhal jedinec už od narození. Neduživí novorozenci byli usmrcováni,“ vysvětlují Vladimír Štverák a Milena Čadská ve svých dějinách pedagogiky. Zdravé děti zůstávají v rodině.

Rozvrh na základní škole: Trénink statečnosti i učení nazpaměť

Sedmileté chlapce stát rodičům sebere a vytvoří z nich oddíly – agely. Každé družině, rozdělené podle věku, velí dvacetiletý muž, kterého všichni musí na slovo poslouchat. Cvičí, učí se statečnosti, oddanosti státu, sebeovládání a pohrdání slabšími.

Stačí malý prohřešek a okamžitě přijde trest. „Nestydíš se bát se tmavých stínů? A to chceš být velkým bojovníkem,“ pošklebuje se popotahujícímu hochovi velitel. Následuje výprask. „Celou noc strávíš sám ve tmě, aby ses to odnaučil.

Svůj strach musíš ovládat,“ přikáže mu. Chlapec si příště raději do krve rozkouše rty, než by přiznal, že se bojí. Strach, zima, hlad, bolest, všechno musí vydržet.

Kluci se učí číst a psát, zpívat a hrát na hudební nástroje, ale všechno se podřizuje vojenskému režimu. Jí a spí společně, celý rok chodí bosi a v šatech z hrubé látky. Mezi 12–14 rokem se disciplína zpřísňuje a strava je chudší. Kdo se chce mít lépe, může si něco ukrást, ale nesmí ho nikdo chytit.

Vyšší vzdělání: Bojovníci tiše umírají

Když vychovatel přistihne mladíka s pergamenovým svitkem, sebere mu ho. „Jsi neohrabaný lenoch. Měl bys pořádně cvičit a zbytečně neztrácet čas.“ Chlapec zahanbeně sklopí oči, bojovník přece nepotřebuje studovat!

Hlubším poznáním Sparťané opovrhují, tělesná zdatnost je důležitější než duchovní rozhled. Při tvrdých zkouškách zdatnosti někteří i umírají. Kdo zemře mlčky, bez výkřiku, má o slávu postaráno.

Na náklady státu mu postaví v lese pomník a další generace uctívají jeho památku. Mladíci mezi 15–17 lety získávají výsadu účastnit se hostin mužů a poslouchat jejich rozhovory o politice. Tím získávají další vědomosti a zpevňují si charakter.