Komunistický režim hodlal udržet Čechy a Slováky pod svou vládou stůj co stůj. Již v roce 1948 je zřízeno hraniční pásmo široké kolem pěti kilometrů, do nějž se smělo vstoupit jen na zvláštní propustku. Ono pásmo později v sedmdesátých letech zabralo 1,5 % rozlohy Československa.
V roce 1951 je po vzoru sovětských pohraničních vojsk zřízena pohraniční stráž, která podle dostupných pramenů za dobu své existence zavraždila 450 lidí, a začíná vznikat vskutku ďábelsky důmyslný systém, který má za úkol hranice neprodyšně uzavřít.
Vybavení pohraniční stráže mělo nejvyšší prioritu. Její příslušníci získali moderní radiostanice, nové zbraně, i lidské posily.
Od roku 1951 je na západních a jižních hranicích, které byly zpravidla zalesněné, vysekán průsek, kde se stavějí symboly železné opony: ploty z ostnatého drátu, obvykle tři za sebou.
Na nejexponovanějších místech je do něj dokonce pouštěn elektrický proud o napětí 3000 až 6000 voltů.
„K dokonalému zabezpečení státních hranic v pásmu střežení PS rot 1. sledu slouží elektrické zařízení k vedení proudu o vysokém napětí, které při taktickém využití se živými pohraničníky dopomůže zabránění pronikání všech nepřátelských živlů do ČSR a naopak,“ pravilo se ve rozkazu velitele pohraniční stráže z roku 1953.
Byla zde zřizována i minová pole, kolem zakopaných min někteří horlivější pohraničníci kladli matky a šrouby, čímž měla být zvýšena jejich účinnost.
Takto vybavená hranice se táhla nejen podél Rakouska a západního Německa, ale i podél NDR. Soudruzi na ÚV si uvědomovali, že Berlín je zatím otevřeným městem, průchody mezi okupačními zónami jsou otevřené, takže právě tudy mohla vést jedna z cest na západ.
Železná opona se tak nacházela i uvnitř východního bloku, nechvalně proslulá berlínská zeď se začala stavět až v roce 1961.
Důležitou roli zde hrálo signalizační zařízení. To v padesátých letech tvořily ostnaté dráty pod napětím 70 voltů, které reagovalo na zkrat. Koncem padesátých let se začala postupně odstraňovat minová pole.
Miny měly totiž značnou nevýhodu, nedokázaly správně rozeznat, zda na ně šlápl uprchlík nebo pohraničník… Podobně nevypočitatelně se choval i elektrický proud, který byl do opony pouštěn.
V polovině šedesátých let se od pouštění proudu do drátů upustilo a železná opona byla zrevidována. Posunula se více do vnitrozemí, čímž se pro pohraničníky zkrátila doba dojezdu k místu narušení.
Ovšem někdy vojáci své oběti pronásledovali i v prostorách za hranicemi na území Rakouska a Německa.
Je dokonce dokumentován případ německého houbaře Johanna Dicka, kterého českoslovenští pohraničníci zastřelili na výsostném území Spolkové republiky.
Pohraničníci totiž byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak pokud se uprchlíkům jejich záměr podařil, měli vojáci zaděláno na pořádný průšvih.
Docházelo i k absurdním situacím. V Maříži u Slavonic měli tamější obyvatelé tu „výhodu“ že ostnaté dráty měli před i za svými domy.
Večer se vnitrozemská brána zamkla, takže kdo se zdržel v hospodě ve vedlejší vsi, musel při návratu zburcovat pohraničníky a ti jej následně pustili domů.
Jak bylo zmíněno, do roku 1969 byly hranice otevřené, to ale nové vedení komunistické strany nehodlalo již tolerovat. „Hranice nejsou žádné korzo,“ hřímal Gustáv Husák, jehož hvězda v té době velmi rychle stoupala.
V 70. letech byla hranice mezi ČSSR a Spolkovou republikou či Rakouskem skutečným technickým „majstrštykem“.
Ženijně-technický zátaras se skládal z ochranného plůtku s pomocnou signalizací, trasy telefonního vedení, asfaltové komunikace, vnitřního kontrolního pásu, pěšinky podél signální stěny určené pro údržbu, signální stěny, vnějšího kontrolního pásu a stěny tvořené pletivem.
Před samotnou hranicí se nacházela tři pásma. Pásmo přístupů mohlo být až 50 kilometrů široké, následovalo pásmo signální a těsně před samotnou hranicí pásmo překrytí. Někdy se stávalo, že státní hranice vedla vodní plochou, ale i s tím si soudruzi poradili. Korytem byla vedena ocelová mříž, do které byl vpleten signální drát.
Ani železná opona netrvala věčně.
Dýchavičný komunistický režim v listopadu 1989 padl a již v prosinci nový československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým rakouským resortním kolegou Aloisem Mockem těžkými pákovými nůžkami symbolicky přestřihli dráty, které obě země rozdělovaly.
Krátce na to mohli Češi a Slováci ve většině případů poprvé vyjet do svobodného světa a přesvědčit se o tamější životní úrovni. Přitom po skončení druhé světové války mělo Československo mnohem větší potenciál k hospodářskému růstu než Rakousko.
Během rudé totality odešlo do zahraničí více než 200 000 Čechů, většinou těch nejvzdělanějších a nejschopnějších. Země přišla o špičkové vědce, umělce i sportovce, jejichž schopnosti využily jiné národy.
I po pádu totalitnímu režimu mnozí Češi odcházejí do zahraničí, ale vědí, že se do své svobodné vlasti mohou kdykoliv vrátit zpět. Tento pocit českým exulantům po padesát let chyběl.
Navíc, se zrušením hranic v rámci Evropské unie se otevřely ještě větší možnosti. Lidé mohou pracovat a žít kdekoliv v EU, aniž by byli nuceni stát se exulanty.