Cesty osudů dvou spolužáků z českobudějovického gymnázia z 80. let 19. století jsou si podezřele podobné.

První z nich, Emil Hácha (1872 – 1945), se 30. listopadu 1938 stává prezidentem Česko-Slovenské republiky v okleštěných hranicích po Mnichovské dohodě, druhý Josef Šusta (1874 – 1945) začátkem roku 1939 také přijímá prezidentskou funkci jako hlava České akademie věd a umění.

Oba prezidenti se ocitají v nezáviděníhodné pozici a kompromisy při jednáních s německými okupanty jsou na denním pořádku.

Pro historika Šustu se situace vyostřuje hlavně v období po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904 – 1942) v květnu 1942. „Šusta byl nucen projevovat loajalitu k Říši a volit různé úhybné manévry, aby narůstající tlak vydržel,“ píše současný český historik Josef Blüml.

Setkání s ropuchou odmítá

Přesto se Šustovi daří prosadit některé věci. Na rozdíl od jiných protektorátních institucí, zaměstnanci Akademie mohou psát a vést korespondenci česky a nemusí skládat jinak povinné zkoušky z němčiny. Na zdech tu také chybí portréty Háchy a Hitlera.

Na nedostatky se přijde teprve před příchodem kontroly z ministerstva školství v březnu 1944.

Obrazy se narychlo dokupují a instalují. Hajlovat ovšem Šusta odmítá a pomsta na sebe proto nenechá dlouho čekat. Protektorátní ministr školství Emanuel Moravec (1893 – 1945) snižuje dotace pro Akademii.

Když se to její prezident dozví, chce žádat o jejich zvýšení. Sotva si ale u spolupracovníků ověří, že Akademie bez dotace nějakou dobu vydrží, setkání s „ropuchou“, jak Moravcovi přezdívá, ihned odmítne.

Pracovat smí dvě hodiny denně

Nervy ale má vybičované na nejvyšší míru. „Byl povahy uzavřené, málo sdílné. Tíha doby na něho velmi působila,“ vzpomíná na Josefa jeho přítel z Akademie Blahoslav Šeplavý.

Myslí si také, že Šusta o sebevraždě uvažoval delší dobu a připravoval se na ni. Souviselo to s jeho zdravotním stavem, protože se utápěl v těžkých depresích. „Trpěl děsivou nespavostí. Bylo mnoho nocí, které proseděl v lenošce. Ráno trpěl závratěmi.

Jedinou úlevu nalézal ve své vědecké práci, kterou mu lékař dovolil vykonávat dvě hodiny denně,“ líčí Šeplavý. Přesto historik dál sepisoval dějiny doby posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků. Nepřízni doby čelil také sepisováním svých vlastních vzpomínek.

Odepsaný člověk volí smrt

Především londýnský exil ale odsuzuje Šustovo pozitivní hodnocení německé kolonizace českého pohraničí, na němž historik trvá kvůli objektivitě. Zničený dějepisec rezignuje na všechno. „Vůbec žádné úkoly mne nečekají, já jsem nemocný člověk. Nespím.

Když léčím srdce, tak si poškozuju nevím co…Celá naše generace je odepsaná, ta vaše asi taky, ale snažte se tu historii nějakým způsobem držet, ať nedělá ostudu,“ říká v dubnu 1945 příteli historikovi Josefu Polišenskému (1915 – 2001).

Odmítne obhajovat v předem zmanipulovaném soudním procesu a 27. května 1945 se raději utopí ve Vltavě.