Velká hranice je připravena k zapálení. Na ní leží mrtvé tělo muž jménem Vasubandhu. Za chvíli je zachvátí plameny. Opodál postává jeho žena jménem Dattadéví. Dobře ví, že i ji nyní čeká smrt. Marně byste ale v její tváři hledali smutek nebo pohnutí. Je s osudem smířena.

Kolem roku 320 n. l. se v úrodném údolí kolem řeky Indus usazují Guptové. Vlády se ujímá Čandragupta I. (vláda asi 319‒335).

Na rozdíl od svého děda, zakladatele rodu Šrí Gupty (vláda asi 275‒300) a otce Ghatótkači Gupty (vláda asi 300‒319), kteří rozšířili své území od Magadhy až po Prajágu, ví, že stejně dobrou zbraní jako boj je i manželský svazek.

Jeho vyvolenou se proto stává Kumarádéví, urozená princezna z mocného válečnického rodu Liččhaviů.

„Tento svazek zjevně upevnil politické pozice Guptovců a výrazně změnil poměr sil ve východní Indii,“ uvádí současná historička Stanislava Vavroušková. Inu, za vším hledej ženu…

Manželka skončí na hranici

Čandragupta I. si říká maharádža, velekrál, je tedy vládcem samostatného království, na kterém závisejí okolní státy. Své zemi přináší stabilitu a s jeho nástupem přicházejí i nové zvyky. Kvůli jednomu z nich se Dattadéví chystá na smrt.

Odhodlaná vystoupat na pohřební hranici a nechat se upálit společně s manželovou mrtvolou dokazuje, že mu byla řádnou ženou. Desetiletou dívku Drhuvadéví pro změnu čeká svatba. Bere si mnohem staršího muže, čtyřicetiletého vdovce Ásanga.

Za vlády Čandragupty I. a jeho následovníků nejde o nic neobvyklého. Ženy se podřizují mužům. „Sňatkem se žena osvobodila od poručnictví otce, bratrů a dalších mužských příbuzných, stávala se však majetkem manžela a jeho rodiny,“ vysvětluje Vavroušková. Takový osud čeká i Drhuvadéví, i když pochází ze vznešené rodiny.

Král Čandragupta I. předá říši svému synovi Samudraguptovi (kolem 335‒380), který se ale nespokojí s její aktuální rozlohou. Svými vojenskými výboji si podmaňuje další státečky v okolí.

Do své smrti roku 380 jich stihne pod svoji nadvládu sjednotit více než dvacet. „Jsem králem králů,“ chlubí se titulem. Není ale bezduchou mašinou na zabíjení a dobývání, se stejnou elegancí jako zbraněmi vládne i poetickým jazykem a hudbou.

Propaguje hinduismus a uctívá Višnu. Ostatní víry ale nezatracuje, povoluje třeba stavbu buddhistického chrámu.

Zlatý věk lenochů

Čandragupta II. (vláda 376‒415) pokračuje ve výbojích po vzoru svého otce Samudragupty. Ze své říše vytváří celek sahající od střední části Asie až na sever dnešní Indie a dále k východnímu pobřeží.

Ačkoli si dobývání dalších území vyžádá spoustu bojovníků, uvnitř říše panuje klid. Typickým obyvatelem se stává nágarika, představitel líného a poživačného měšťana. Harišéna, žije v krásném domě lemovaném rozlehlou zahradou.

Vnitřní část domu náleží ženám a obývají ji manželky s dětmi, protože je tu běžné mnohoženství, vnější slouží pánovi domu. Ten si sem zve na hostiny přátele a užívá si s milenkami. Ženská prostituce je běžná.

Vátsjájanova Kámasútra, dává v osmé kapitole o prostituci k dobru, že existuje celkem devět kategorii lehkých žen. Tou nejhorší je obyčejná pouliční šlapka, nejvyšší pak elegantní a vzdělané kurtizány. S těmi se rád baví i Harišéna.

Skamarádí se i s nulou

Rozkvět námořního i pozemského obchodu ovšem přináší Guptské říší další bohatství. Rozvíjí se hudba a literatura. Básník a dramatik Kalidása opěvuje krásy přírody i lásku. Malíři zdobí svými obrazy stěny jeskyní v Adžantě. Rodí se sochy Buddhy.

Stranou nezůstává ani věda. Guptší vzdělanci rozumí hvězdám i číslům, znají dokonce i nulu, kterou ještě středověcí křesťané považují za něco ďábelského.

Zatímco bráhmanské školy a mniši v budhistických klášterech vychovávají nové učence, syn Čandragupty II., Kumáragupta I. (vládne 415‒455) zkouší navazovat diplomatické kontakty s Čínou. Klid nakrátko přeruší invaze kmene Pušjamirů.

Daří se jí úspěšně zvládnout. Ve chvíli, kdy Kumáragupta v roce 455 předává trůn svému synovi Skandraguptovi I. (vláda 455‒467), nikdo netuší, že zlaté období končí.

Už Budhagupta (vláda 475‒490) se potýká se sílicí nechutí panovníků okrajových oblastí říše podřídit se jeho vůli.

Navíc Heftalitové, kočovný kmen ze středoasijských stepí, se už ve 2. století společně s kmenem Hunů přesouvá na západ a na konci 5. století vtrhne do Guptské říše.

Nájezdy dokáže zastavit jedině silná armáda s jednotným velením a tu neumí nikdo z Budhaguptových následovníků postavit. Hunové a Heftalitové se tu pod vedením Tóramána proženou jako uragán a Guptská říše jím roku 510 podlehne.

Když čínský cestovatel Süng Cang (600/602‒664) sto let poté cestuje po Indii, popisuje už jenom rozvaliny a trosky guptských klášterů a měst.