Toalety patří už ve starověku mezi výnosný obor podnikání!

Jedna z židovských moudrostí říká, že není dobré příliš brzy vstávat ze záchodu. Tělesná potřeba je sice považována za tabu, ale přesto vyžaduje klid a pohodlí. Člověk staví svatostánky, kterými uctívá bohy. Toaleta je chrámem sloužícím k respektování požadavků vlastního těla.

První splachování

Pochází z knósského paláce na Krétě. Lidé seděli na dřevěném prkénku umístěném na kamenné desce s otvorem, dešťová voda z nádržky se vypouštěla pomocí páčky. V západoindickém Ahmedabadu měli kolem roku 2500 př. n. l.

záchodky vybavené poklopy k uzavření, aby nesmrděly, nečistoty umývala protékající voda. Egyptští faraonové byli „fajnovky“, jejich klozet měl podobu trůnu vytesaného do vápence (dochoval se z roku 2100 př. n. l.).

Ve starověké Indii se v palácích už budovaly složité systémy pro splachování.

Na debaty je potřeba klid

Římský senátor Lucius Valerius pociťuje kolem přelomu letopočtu naléhavou potřebu. Na rohu fóra se setkává s Antoniem Aemiliem. Oba si už dávno chtěli v klidu pohovořit, proto společně odcházejí do latrínové místnosti. Pohodlně se usadí vedle sebe.

Po chvíli se domluví k oboustranné spokojenosti. Antonio je stavitelem, Lucius obchodníkem s vínem. Lucius potřebuje zbudovat nový dům, Antonius není spokojen s kvalitou vína, které dostává na svůj stůl. Jejich zájmy jsou tedy společné.

Diskusní klub při velké potřebě. Aneb kdy jindy si mají Římané v klidu popovídat?

Domácí římské toalety

Během diskuse stihnou i probrat aktuální politickou situaci, na kterou si svorně zanadávají. Odcházejí po téměř dvou hodinách plodného hovoru.

Stihli si nejenom ulevit, ale i probrat všechny důležité otázky. Domácí římské toalety jsou skromnější, slouží za ně většinou roh kuchyně se stupínky pro nohy a otvorem, nad kterým je sedátko ze dřeva, cihel nebo kamenů.

Bohatí patricijové mají noblesní mramorové latríny se stěnami ověšenými uměleckými díly. Všechno z římské centrální stoky se ocitlo v řece Tiberu.

Antické toalety bezplatně? Jenom v určité době. Za císaře Vespasiána se za ně platí.

Peníze rozhodně nesmrdí

V dobách republiky si římští senátoři předcházejí voliče bezplatnými veřejnými toaletami. Císaři ale chtěli zisk. Vespasián (17-79), kterého kritizovali za zdanění záchodů, hodil svým odpůrcům do obličeje stříbrňáky z truhlice.

„Čichněte si!“, přikázal. „Vidíte, peníze nesmrdí!“ Zařízení se pronajímají podnikatelům. Jedním z nich je Marcus Flavius. Chce mít zisk, proto nelení a stojí přede dveřmi. „Střezte se kadit na ulici!

Zanedbáte-li to, stihne vás Jupiterův hněv!“, křičí na všechny okolo, dokud úplně neochraptí. Už v antice se na veřejných záchodcích objevují výtvarné a slovesné výtvory sahající od vtipných poznámek přes vulgarity až po kresby s erotickou tematikou.

I ve starověkých Pompejích se kakalo veřejně. Leckdo z návštěvníků pak mohl zvěčnit i nějaký vzkaz na zdi.

Nevadí mu ani přítomnost milované

Upjaté církvi se ve středověku nelíbí společné klozety, ale ostatní lidé se nestydí. Mladík Přemysl si neváhá ulevit ani v těsném kontaktu se svou milou Anežkou. Drží ji za ruku a chce ji políbit, když ho přepadne naléhavá chvilka.

Vzápětí se kolem se line puch: „Odpusťte madam, v mém těle toho bylo příliš mnoho a mohla se přihodit neslušnost“, komentuje stručně, co se stalo. Výkaly leží po ulicích. V některých městech se snažili binec omezit.

Například ve Starém městě pražském platil až do 16. století zákaz „vylévání nočních nádob z okna.“ Jako nočníky sloužily staré hrnce a nepotřebná vědra.