Olympiáda patří mezi největší sportovní události na světě a v letním i zimním období se opakuje každé čtyři roky. Jenže i když je symbolem míru, v její historii docházelo k zabíjení i dalším tragickým událostem…

Olympijské hry vznikly ve starověkém Řecku a podle pověstí byl jejich zakladatelem bájný Herakles. V Olympii (na poloostrově Peloponés) se pak konaly mezi lety 776 př. n. l. a 393 n. l.

Tehdy se her účastnili pouze muži a během jejich konání se vždy dodržoval všeobecný posvátný mír (byly zakázány všechny války i jiné násilné činy). Na tuto tradici pak navázal francouzský pedagog a historik Pierre de Coubertin (1863–1937).

První novodobé hry

Coubertin se domníval, že tělesná výchova by měla být důležitou součástí vývoje mladých lidí. Na základě toho se pak i v roce 1888 rozhodl, že by bylo dobré olympijské hry, známé z Řecka, obnovit.

Okamžitě začal v okruhu svých známých shánět pro tuto myšlenku podporu a v roce 1892 s ní i veřejně vystoupil na schůzi k 5. výročí založení Francouzské unie atletických sportů.

O čtyři roky později, v roce 1896, se pak konaly (symbolicky v Aténách) první novodobé olympijské hry.  Od té doby se však na nich odehrálo mnoho rozporuplných událostí.

Mnichovský masakr

Ten zcela nejhorší se přitom udál v roce 1972, na olympiádě v Mnichově. Bezpečnost v olympijské vesnici byla tehdy hodně uvolněná a sportovce nikdo nekontroloval. Ani strážci z řad policie tehdy nebyli ozbrojení.

A tak i přesto, že vedoucí izraelské olympijské delegace Šmuel Lalkin upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců, nebyla mu věnována žádná pozornost.

Černé září udeřilo!

Hrozivý den pak nastal 5. září, kdy se nad ránem do olympijské vesnice dostala palestinská skupina Černé září (údajně vznikla pod záštitou Fatahu) a unesla odsud jedenáct izraelských sportovců.

Ti přitom večer předtím navštívili divadelní představení Šumař na střeše a do olympijské vesnice se vrátili asi třicet minut po půlnoci. Skupina teroristů pak plot vesničky překonala v půl páté ráno a pomocí ukradených klíčů pronikla do dvou apartmánů.

Bránili se, ale marně…

První, kdo z Izraelců teroristy uslyšel, byl zápasník Josef Gutfreund. Když je navíc spatřil vstupovat do místnosti, vykřikl: „Kluci, kryjte se!“ a celou svou vahou nalehl na dveře, aby Palestincům zabránil ke vstupu.

Jenže další členové izraelské výpravy byli mezitím nahnáni do jednoho z bytů v prvním patře budovy, kde se i jeden z nich, Moshe Weinberg, pokusil nožíkem na ovoce zaútočit na vůdce teroristů Ísu. Další z útočníků mu pak v reakci na to prostřelil tvář.

Později, během transportu z vesničky, se jednomu Izraelci, Gadovi Tsobarimu, podařilo uprchnout, další, vzpěrač Josef Romano, byl ovšem zastřelen (pro napadení jednoho z únosců).

Rukojmí za propuštění vězňů

Kolem páté hodiny ranní byl o přepadení informován mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber a okamžitě nařídil vesnici uzavřít. O deset minut později únosci zveřejnili seznam svých požadavků.

Za jedenáct rukojmích požadovali propuštění jednak 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli, jednak Ulrike Meinhofové s Andreasem Baaderem z Frakce Rudé armády, kteří byli uvězněni v Německu.

Izraelská vláda nevyjednává

Únosci zároveň požadovali, aby dotyční byli propuštěni do deváté hodiny dopolední toho samého dne, jinak vyhrožovali postupným zabíjením rukojmích (každou hodinu jeden Izraelec).

Jenže německá strana neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání a ani zásahovou jednotku schopnou zajaté sportovce osvobodit. Z Izraele navíc přišla zpráva, že tamější vláda se nemíní nechat skupinou teroristů vydírat a že na dohodu s nimi nepřistoupí.

Německá strana tedy požádala o prodloužení konce ultimáta. Ísa souhlasil a posunul ho na poledne.

Prodlužování ultimát

Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách, jenže teroristé je prostřednictvím televize spatřili a nařídili jejich stažení.

Ísa na žádost vyjednávačů termín uplynutí ultimáta postupně prodlužoval (nejprve na 13., pak na 15. a nakonec na 17. hodinu).

Po 22. hodině ale společně s dalšími únosci a rukojmími nastoupil do připraveného autobusu a ten je převezl k vrtulníkům, které je všechny měly přepravit nejprve na vojenské letiště Fürstenfeldbruck a pak do některé z arabských zemí.

Chyba policie?

Jenže ve skutečnosti policie neměla v úmyslu nechat teroristy opustit Německo. Na letišti byla připravena policejní jednotka, která měla zajmout nebo zlikvidovat únosce a osvobodit rukojmí. Ve 22:40 dostali policejní odstřelovači rozkaz k palbě.

Zasáhli ale pouze jednoho z únosců. Krátce před půlnocí se pak na letištní ploše objevily obrněné vozy. V této chvíli si únosci uvědomili, že konec je blízko, a rozhodli se rukojmí zabít.

Do jednoho z vrtulníků vhodili granát, takže všichni čtyři sportovci, kteří byli uvnitř, zemřeli. Krátce nato další z únosců postřílel pět rukojmích ve druhé helikoptéře. Poté se únosci pokusili utéct, ale policie je zajala.

Tři trubkové bomby plné hřebíků

Na letních olympijských hrách v roce 1996 v Atlantě byl během pozdního nočního koncertu nalezen sáček, který obsahoval podomácku vyrobenou výbušninu – tři trubkové bomby se zednickými hřebíky. Bohužel, než se ji podařilo zlikvidovat, vybuchla.

Exploze si vyžádala dva mrtvé a 112 zraněných. Šlo přitom o první ze série čtyř výbuchů spáchaných Ericem Rudolphem, jehož motivací byla snaha o zrušení olympiády a změnu vládní politiky týkající se interrupcí.