Austrálie je nejmenší světadíl, přesto se v ní nachází řada živočichů, které nelze nalézt nikde jinde. Jak je to možné? Která zvířata žijí jen zde?

Austrálii obývá řada živočichů, na které jinde zkrátka nenarazíte. Proč tomu tak je? Před 300 000 000 let totiž existoval superkontinent zvaný Pangea. Ten se rozdělil na Laurasii a Gondwanu, z nichž se postupně oddělovaly světadíly, které známe dnes.

Protože se ale Austrálie oddělila velmi brzy, zachovala si i původní faunu, a tak v ní teď třeba žije nejvíce vačnatců.

Tento živočišný druh byl na ostatních kontinentech vytlačen vývoje mladšími tzv.   placentálními savci, ale právě proto, že Austrálie zůstala oddělena oceánem, mohl se v ní nerušeně vyvíjet dál. Netypický je přitom především způsob jejich rozmnožování.

Vačnatci nemají placentu

U vačnatců, ke kterým patří klokani, koaly, vombati a ďáblové, se mládě v těle matky vyvíjí ve vajíčku s primitivní skořápkou a je vyživováno žloutkovým vakem.

Kvůli neexistenci placenty není s matkou nijak spojeno, a tak březost samici žádným způsobem neomezuje. Vačnatci jsou dále vybaveni tzv. kloakou, tedy společným vyústěním trávicí, vylučovací a rozmnožovací soustavy.

Vak jako inkubátor

Mláďata se rodí velmi brzy, po několika týdnech březosti matky, a jsou prakticky nedonošená (mládě klokana měří 2 cm). Po narození se proto přesouvají do vaku na břiše matky, kde probíhá jejich další vývoj.

Vak může být přední (u klokanů), s otvorem na břiše, nebo zadní (u ďáblů, koalů a vombatů), s otvorem mezi zadníma nohama. Ve vaku se mládě přisaje ke struku a kojí se, dokud není dostatečně velké.

Samice klokana jsou březí neustále

Jakmile klokaní samice porodí jedno embryo, začne se jí v děloze ihned vyvíjet další. Jeho vývoj přitom dokáže matka pozastavit (do okamžiku, než starší mládě opustí vak).

Také umí kojit i více potomků naráz, a to každé mlékem s jiným složením (podle jejich věku a potřeb). Samci vak na nošení mláďat nemají.

Kaše pro koalí miminko

Samice koaly má vždy jen jedno mládě a přikrmuje ho kaší z eukalyptu. Tu přitom vylučuje ze svého řitního otvoru, kde ho i mládě olizuje. Malý koala navíc brzy odroste vaku, a tak ho pak matka nosí na zádech. Také vombat má vždy jen jednoho potomka.

Oproti tomu samice ďábla rodí naráz 20 až 30 mláďat, přežít však mohou jen čtyři z nich – ta, která se dostanou ke strukům jako první.

Kteří savci snáší vejce?

Zvláštní skupinu savců, kteří kladou vejce, tvoří ježury a ptakopyskové. Samice ježury snáší jediné vejce, a to do vaku, který se jí vytvoří v době březosti, samice ptakopyska zase dvě až tři do připraveného hnízda.

Z kožovitého vajíčka se pak mláďata líhnou po deseti dnech pomocí vaječného zubu (prorazí jím skořápku). Následně jim vyroste mléčný zub, díky kterému mohou sát mléko. Samice totiž nemají struky, ale mléčná políčka, kudy je mléko vytlačováno (poceno) na povrch.

Klokani

Patří mezi vačnatce a tvoří samostatnou čeleď klokanovití (Macropodidae). Tito býložravci se silnými zadními končetinami obývají Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu. Rozlišujeme na 58 druhů klokanů, samostatný rod tvoří tzv.

stromoví klokani, žijící v korunách stromů jako opice. Klokani mají mohutný ocas, který však není chápavý, slouží ke stabilizaci při skocích. Protože nedokážou nezávisle pohybovat nohama, musí skákat. Zároveň neumí chodit pozpátku.

Velké druhy se mohou pohybovat rychlostí až 60 km/h a za den urazí až 100 km. Jejich skákání je velmi efektivní a nestojí je moc energie.

Ptakopysk

Ptakopysk má tělesnou teplotu jen 32 °C. Jeho tělo i široký plochý ocas kryje hnědá kožešina. Kachnu připomíná tvarem zobáku i přítomností plovacích blan na nohou. Jejich rozestavěním po straně těla se však podobá spíše plazům.

Samci mají na zadních nohou jedovaté ostruhy, které používají v bojích. Pro člověka není jejich jed smrtelný, způsobuje však nesnesitelnou bolest a otoky. Ptakopysk je noční živočich a obojživelník.

Výtečně plave a ve vodě tráví i většinu času (se zavřenýma očima). Jako masožravec se živí hlavně červy, larvami hmyzu a sladkovodními raky. Kořist vyhledává pomocí elektrolokace (rozpozná slabé elektrické pole, které vysílá každý živočich). Tento smysl má nejvyvinutější ze všech savců.

Koala medvídkovitý

Koala žije ve východní a jižní Austrálii, v oblastech s dostatečnou vlhkostí, vhodných pro růst eukalyptů (blahovičníků). Ty jsou totiž pro ně dnes jedinou potravou. Usuzuje se přitom, že se na ně začali specializovat až po ochlazení klimatu.

Přechod na tuto energeticky chudou stravu pak u nich způsobil zmenšení mozku (jen 2 % tělesné váhy). Mají také pomalý metabolismus, až 18 hodin denně bez pohnutí tráví, většinu z této doby prospí. Jedí hlavně v noci. Dospělý koala spořádá za den asi 500 g eukalyptových listů, pít nepotřebuje.

Ďábel medvědovitý (tasmánský čert)

Jde o největšího žijícího dravého vačnatce na světě (od vyhubení vakovlka v roce 1936), často také bývá označován jako tasmánský čert. V současnosti žije pouze v Tasmánii, dříve se vyskytoval po celé Austrálii.

Má černou srst a hlasitý projev, připomíná zavalitého psa. Jeho pověst zákeřného a zuřivého zvířete je však neoprávněná. Loví drobná zvířata (ptáky, ryby, hmyz, žáby, vombaty a ještěry), nepohrdne však ani mršinou klokana nebo ovce.

Dokáže sežrat až 40 % toho, kolik sám váží. Většinou je to samotář.

Vombat obecný

Vombat má zavalité tělo, hranatou hlavu a olivově zelenou až černou srst. Trochu připomíná medvěda, i když stylem života se podobá spíše hlodavcům. Je to býložravec (jí trávu, ostřici, kořínky a hlízy), který žije převážně samotářsky a buduje rozsáhlé nory.

Venku se pohybuje hlavně v noci. Žije ve východní Austrálii a Tasmánii. Tito vačnatci mají pomalý metabolismus (trávení jim trvá až týden). Také prakticky nepotřebují pít. Jsou terčem útoků psů dingů a ďáblů medvědovitých.

Útočníkům nastavují svoji mohutnou záď, kde mají silnou kůži, kterou je obtížné prokousnout. Často také predátory natlačí na stěnu nory a tím je rozdrtí.

Pes dingo

Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 5000 lety (do Tasmánie nikdy). Mimoto se vyskytuje ještě v Thajsku a na Sulawesi (jednom z indonéských ostrovů), kde je ovšem vyhledávanou lahůdkou.

Dingo má krátkou a měkkou srst, nejčastěji v barvě písku, na tlapách a ocase doplněnou bílými chlupy. Je to převážně noční zvíře. Konzumuje 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly, nejčastěji ale klokany, vombaty a krysy. Žije ve smečkách, ve kterých se rozmnožuje pouze alfa samec s alfa samicí.

Ježura australská

Tento zvláštní živočich má tělo pokryté tmavohnědou kožešinou a ostny (jde o přeměněné chlupy). Pod kůží celého těla má ohromný sval (panniculus carnosus), který mu umožňuje měnit tvar, třeba se sbalit do klubíčka.

Připomíná ježka, ale patří mezi vejcorodé (stejně jako ptakopysk). Teplota těla ježury kolísá mezi 30 a 32 °C, kvůli čemuž se hlavně v zimě a v létě pohybuje pomalu. Když pak okolní teplota klesne pod 5 °C, upadá tento tvor do stavu strnulosti.

Ježura má dobře vyvinutý sluch, zrak i čich. Je nejrozšířenějším původním savcem Austrálie, žije i v Tasmánii a Nové Guineji. U nás je k vidění v pražské zoo.