Žena na nemocničním lůžku se začne z ničeho nic neovladatelně třást. Za chvíli podstoupí krutá muka. Čeká ji náročná operace nemocného prsu, který jí lékaři nemilosrdně amputují. Podmínky zákroku budí spíše hrůzu.

Když Angličanka Frances Burneová (1752–1840) uléhá jako devětapadesátiletá 30. září 1811 v Paříži na nemocniční lůžko, má už za sebou pestrý život. V roce 1778 vydává anonymně svoji první novelu nazvanou Evelina.

Když později veřejnost zjistí, kdo je její autorkou, stává se začínající spisovatelka prakticky přes noc slavnou.

Jako své hrdinky si i v dalších románech Cecilia z roku 1782 a Camilla vydaném v roce 1796 vybírá mladá, krásná a inteligentní, ovšem nezkušená děvčata. Útěk k silným hrdinkám jejích knih jí ale teď nejspíš moc nepomůže. Tentokrát jí jde o život. Už delší dobu ji trápí zákeřná nemoc.

V roce 1806 žije Fanny v Paříži. Tehdy slavnou spisovatelku pořád víc a víc sužuje bolest v pravém prsu. Tlak sílí natolik, že už ani nemůže zvednout paži, aniž by přitom bolestně nevykřikla. Lékaři se později shodnou na tom, že jde o rakovinu prsu.

„Odejmout,“ zní jejich tvrdý ortel. V roce 1811 se Fanny dostává do rukou nejpovolanějšího z nich, francouzského vojenského lékaře Jeana Dominiqua Larreye (1766 – 1842). Chirurg se proslaví během napoleonských válek (1803 – 1815).

V jeho případě ale nejspíš nejde ani tak o zázračné schopnosti, jako o rychlost. Později v bitvě u Borodina prý zvládne během jediného dne provést celkem 200 amputací různých končetin.

Nesnesitelné čekání na den D

Ještě nesnesitelnější než samotná skutečnost, že bude operována, je pro Frances ale nekonečné čekání na zákrok. Ubíhající dny jenom násobí její úzkost. Navíc, když konečně nastane den D, ráno se dozví, že se chirurgové o několik hodin opozdí.

„Přecházela jsem tam a zpět, dokud jsem neuklidnila všechny emoce a nedosáhla postupně téměř naprosté zpitomělosti, netečnosti bez pocitů nebo vnímání,“ zapisuje si později po operaci do svého deníku. Musí čekat až do tří hodin odpoledne.

Teprve pak podle ruchu zvenčí pozná, že právě přijely čtyři kočáry. Chvíli poté do pokoje vstoupí sedm vážených mužů, lékařských kapacit v čele s Larreyem.

Místo roušky průhledný kapesník

Otupělé ženě nabídnou sklenku s jakousi tekutinou. Ani sama Burneyová se nezmiňuje, co v ní bylo. Pravděpodobně šlo o víno smíchané s laudanem (hořká tekutina obsahující opiové alkaloidy – pozn. red.), které se používalo na utlumení.

O nějaké narkóze si tehdy mohou pacienti nechat jenom zdát. „Začala jsem se prudce chvět, více z nechuti a hrůzy z příprav než z bolesti,“ líčí pak po zákroku Frances. Lékaři přemístí lůžko doprostřed místnosti a vyzvou ženu, aby si sedla na postel.

Potom ji položí na matraci. Na tvář jí rozloží batistový kapesník. Jenže látka je průhledná a Fanny vidí, jak ji obklopuje sedm mužů a ošetřovatelka. Zahlédne i záblesk oceli nástroje…

Před hrůzou zavírá oči

Jakmile chirurgové zaboří nůž do jejího těla, protne vzduch ječivý výkřik. Nepřestává, dokud není po všem.

„Když jsem pocítila znovu, jak nástroj opisuje křivku a zařezává se tak říkajíc proti proudu, zatímco maso odporovalo natolik, že operatér musel kvůli únavě vyměnit pravou ruku za levou, už jsem si opravdu myslela, že musím zemřít.

Oči už jsem se otevřít nepokoušela,“vzpomíná na hrůzné zážitky. Operace ale pokračuje dál. Chirurg odděluje nemocnou prsní tkáň a Fanny slyší škrábání nože o prsní kost. Všechno nakonec trvá pouhých sedmnáct a půl minuty.

Ačkoli už je dávno po všem, bolest stále nepřestává. Spisovatelka se sice zotavuje dlouhé měsíce, ale nakonec má před sebou ještě 29 let života.