Vzduch prořízne máchnutí ostrého meče. Malý chlapec zpovzdálí napjatě sleduje svého otce-samuraje, jak cvičí se zbraní. Jednou bude jako on, umiňuje si. Klidná mysl, odvaha, respekt, oddanost, čest a sláva.
Samurajský morální kodex bušidó ho bude provázet životem, i když se později z bojovníka stane spíše úředníkem…
Bystrý postřeh, inteligence, píle a talent upoutávají pozornost učitelů malého hocha z provincie Čóšú na nejzápadnějším konci japonského ostrova Honšú. „Z něj ještě něco bude,“ shodují se o Hirobumim Itóovi (1841–1909). Ale co?
Japonsko se stále nachází v izolaci od okolního světa, nastolené vládou šógunátu Tokugawa. Pod hrozbou trestu smrti Japonci nesmějí opustit ostrovy. Cizinci zase na ně mohou vstoupit jen za velmi přísných podmínek.
Přesto se jednomu zástupci anglické obchodní společnosti v roce 1863 podaří za úplatu propašovat pět nadějných mladíků z Čóšú na palubu lodi. Itó nechybí mezi nimi.
V přestrojení za britské námořníky se ukrývají v podpalubí, dokud japonské ostrovy nezmizí za obzor. Před sebou mají cestu na studia v Londýně.
Čas na změny
Setkání se západní civilizací mladé Japonce ohromí. Itó si z londýnského pobytu později odveze domů nepostradatelné postřehy. „Japonsko se napříště nemůže zavírat před okolním světem,“ nabývá přesvědčení. Doba mu hraje do karet.
V roce 1867 je v zemi vycházejícího slunce obnovena císařská moc, vojenská vláda šógunátu končí. Rozjíždí se série velkých reforem, známých jako Meidži, které mají Japonsko přiblížit západu.
„Když se nyní chopíme iniciativy, můžeme dominovat, když ne, budeme podrobeni,“ hlásal ostatně již dříve významný japonský šlechtic Šimazu Nariakira (1809–1858).
Jeho slova teď padají na úrodnou půdu a Itó z toho těží. Po krátkém působení v politice se vydává do Spojených států amerických. Díky poznatkům, které si z cesty přiváží, v roce 1871 připravuje japonský daňový systém.
Z další výpravy na Západ, tentokrát především do evropských zemí, se vrací s návrhem japonské ústavy. Inspiruje se pro ni hlavně v Británii a Prusku, ale neopomene v ní ukotvit postavení císaře božského původu.
Sukničkáře respektují
Na základě „své“ ústavy je Hirobumi Itó 22. prosince 1885 zvolen prvním japonským premiérem. Významný úřad bude zastávat celkem čtyřikrát. Kromě toho se několikrát postaví i do čela tajné císařské rady.
Třebaže na něj jeho političtí oponenti čas od času útočí pro jeho zálibu v krásných ženách, těší se z jejich respektu.
Za jeho premiérství vypuká první čínsko-japonská válka (1894–1895), během níž doposud podceňované císařství zasadí svému většímu konkurentovi tvrdou ránu. Japonsko se stává asijskou velmocí.
Na úkor Číny získává Tchaj-wan a stále více se prosazuje na Korejském poloostrově. Jeho ovládnutí potvrdí po rusko-japonské válce (1904–1905). Trpaslík opět poráží obra.
Útok na nádraží
Itó se v roce 1905 stává gevernérem Koreje. Sám ovšem preferuje, aby území zůstalo jen japonským protektorátem, ne kolonií. Když se svým postojem narazí u radikálních vojenských kruhů v Tokiu, postu se vzdává.
Přesto si právě na něj, umírněného politika, jenž se na rozdíl od mnoha jiných Japonců neprojevuje vůči Korejcům jako rasista, počíhá atentátník.
Korejský nacionalista An Čung-gun (1879–1910) zasáhne třemi ranami Itóa na nádražním peronu v dnešním čínském Charbinu. „Korea! Hurá!“ stihne ještě vykřiknout a rozvinout korejskou vlajku, než ho svědkové incidentu zpacifikují.
Atentátníka čeká oprátka a jeho čin paradoxně ještě uspíší anexi Koreje, které Itó oponoval.
