„Dnes jsem zastřelil psa a oblékl si jeho kůži,“ píše si po 10 měsících putování promrzlý osadník Divokého západu. Jeho rodina je tak hladová, že navrhuje vyhrabat a sníst zemřelé. Přitom na začátku všeho stojí nevinný návrh: „Co takhle zkusit jít zkratkou?“
Kalifornie je v 19. století místem, kde není nikdo a nic, jen neomezené příležitosti pro nově příchozí. Za lepším živobytím se sem vydávají tisíce Američanů.
Ve štrúdlu emigrantů, který vyrazí na jaře 1846 z amerického středozápadu, jsou také rodiny George Donnera (1784–1847) a Jamese F. Reeda (1800–1874). Záhy uvítají možnost si cestu trochu zkrátit. Koneckonců, risk je zisk.
Ne však v tomto případě. Zaručená zkratka vede přes zaručené peklo na zaručenou smrt.
Dobrovolný exodus
„Na začátku cesty jsem byla dokonale šťastná,“ vzpomíná později tou dobou čtyřletá Virginia Reedová. Cesta poklidně ubíhá až do července, než se vozy tažené dobytkem spolu s celými rodinami a služebnictvem octnou na vidlici cest.
Jedna z nich vede do Kalifornie po klasické Oregonské trase, dlouhé 3490 kilometrů. Ta druhá do stejného místa, údajně ale mnohem kratší cestou. Její objevitel, Lansford W. Hastings, za ni dává ruku do ohně.
Cesta je to sice nová, zato bez indiánů a perfektně sjízdná pro vozy. Skupinka o 87 lidech a 70 vozech se touto vidinou nechá zlákat a pouští se do rizika.
Nepředstavitelné před nezkušenými
Když se drápou do strmých svahů pohoří Wasatch Range v dnešním Utahu, do kterých musejí vozy s dobytkem doslova táhnout, začnou přicházet o první iluze.
Jakmile se před nimi nahoře rozprostře pohled na tetelící se Velkou solnou poušť uprostřed vyprahlého léta, všichni do jednoho už Hastingse proklínají. Vrátit se ale nemohou.
Plahočí se po solné krustě, do které se propadají těžce naložené vozy, a snaží se uklidnit dobytek, pološílený žízní. O zbytek zvířat se postarají loupeživé nájezdy indiánů. Skupinka osadníků se drolí, každý si hledí svého a nikdo nikomu nedůvěřuje.
Zkratka je nakonec okrade o tolik času, že kvůli prvnímu sněhu uvíznou před poslední překážkou na cestě – pohořím Sierra Nevada.
Ještě máme mrtvé
„Žádná živá bytost bez křídel se odtud nedostane,“ píše si do deníku jeden z členů výpravy Patrick Breen při pohledu na několikametrové závěje. Na konci listopadu zabijí kolonisté poslední tažné zvíře.
Když snědí maso, přijdou na řadu dobytčí kůže, které vaří a žvýkají. Když dojdou i ty, začnou jeden za druhým pomírat. Nejprve slabí a malé děti. „Paní Murphyová včera řekla, že začne Miltonem a sní ho,“ píše si Breen na konci února.
Záchrana přijde až s oblevou, po 4 měsících v provizorním tábořišti. Ve třech záchranných misích je nakonec přes hory převedena jen polovina těch, kteří se rok předtím vydali za lepším životem. To vše kvůli zkratce.
