Dva muži, zahalení v dlouhých tmavých pláštích, pozorně sledují věštkyni. „Dej si pozor na muže v masce, který bude mít při sobě meč,“ obrací se znenadání „Mamsell“ Arfvidssonová na jednoho z přítomných. V něm by se v tu chvíli krve nedořezal.
Konečně jsou zpět na ulici. „Že na takové řeči dáte, Sire,“ snaží se hrabě De la Gardie uklidnit rozrušeného krále, který služby vyhlášené stockholmské věštkyně vyhledal v přestrojení jednoho dne roku 1786. „Ne, ona se nikdy nemýlí.
Tolik věcí, co mi řekla, se již stalo,“ nenechá se upokojit Gustav III. Švédský (1746–1792). „Dnes večer potkáš muže s mečem.
I na něj si dej pozor, jednou ti bude usilovat o život,“ předpověděla mu mimo jiné Ulrica „Mamsell“ Arfvidssonová (1734–1801).
Cesta krále a jeho druha do paláce ale proběhne bez větších potíží. Snad na poslední větu věštkyně již zapomněli, když vtom na schodišti královského zámku narazí na hraběte Adolfa Ribbinga (1765–1843). A u pasu má meč!
O šest let později si umírající Gustav III. uvědomí, jak sílu věštby osudově podcenil…
Anonym ho nerozhází
Král je večer 16. března 1792 v mimořádně dobré náladě, když přichází do budovy stockholmské opery. Okamžitě se odebírá do prostor, jež jsou vyhrazeny jen jemu, aby ze všeho nejdříve povečeřel v kruhu svých důvěrníků.
Teprve pak vstoupí do sálu, kde se koná maškarní ples. Teď ještě ale ne. Na královský příchod je příliš brzy. Gustav III. ochutnává lahůdky, které mu servírují, a srší vtipem. V jednom momentu se ale jeho tvář zakaboní.
Na okamžik strne poté, co si přečte další z anonymních dopisů, jenž ho varuje před spiknutím. „Existuje pár jedinců, kteří dýchají nenávistí a pomstou vůči vám,“ píše králi neznámý autor.
Gustav po chvíli nad listem mávne rukou. „Takových dostávám spousty…,“ odmítá se jím zabývat. Už se chce jít bavit. Bere si dlouhý černý plášť a na tvář nasazuje škrabošku.
Půlnoční tragédie
Je kolem půlnoci, když král vstupuje do sálu opery. Sám se pod maskou spokojeně usmívá. Náhle se v jeho těsné blízkosti objevuje skupinka mužů. „Dobrý den, krásná masko,“ oslovují panovníka dotyční, skrývající tváře pod škraboškami.
Než se král vzpamatuje, jeden z nich se k němu přitočí zezadu a z těsné blízkosti vystřelí Gustavovi do spodní části zad. „Ach, jsem raněný. Rychle mě odsud odneste a jeho zatkněte,“ vykřikne kulkou zasažený vladař, než se bolestí zhroutí k zemi.
Čas sejmout masky
„Okamžitě uzavřete všechny východy z budovy,“ znějí štěkavé povely stráží. Atentátníci nemají šanci uniknout. Je čas sejmout masky.
Zatímco Gustav sténá bolestí, pro jeho stoupence není velký problém zjistit, že zbraň, z níž vyšel výstřel, patří důstojníkovi Jacobu Johanu Anckarströmovi (1762–1792).
Mezi muži, kteří krále na maškarním plese se zlými úmysly obklopili, nechybí ani hrabě Ribbing. Postupně vyplouvají na povrch informace o rozsáhlém protikrálovském spiknutí mezi armádními důstojníky a šlechtou.
Jedněm vadily Gustavovy protiruské válečné akce, druhým zákon, kterým omezil jejich starobylá práva. Ještě 13 dní je král naživu a z lůžka řídí hon na zrádce. Pokus o státní převrat je udušen v samém zárodku. „Cítím se ospalý.
Chvilka odpočinku mi udělá dobře,“ oznamuje 29. března 1792 Gustav svému okolí. Ze spánku už se neprobere.
