Jeden z vězňů, kteří přežili šílený hon na Židy během 2. světové války Richard Glazar sepsal své memoáry pod názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Skutečně, termín „Treblinka“ na první poslech asociuje cosi roztomilého. Avšak nic nemohlo být vzdálenější realitě.

Dne 20. ledna roku 1942 se uskutečnilo v jednom zámečku u jezera Wannsee nedaleko Berlína setkání vysokých pohlavárů nacistického Německa.

Schůze, jíž předsedal Reinhard Heydrich a mimo jiné se jí účastnil i Adolf Eichmann, se měla uskutečnit již o měsíc dříve, avšak válečné události – především německé vyhlášení války USA a boje u Moskvy – ji odložily.

Na tomto zhruba devadesátiminutovém sezení, pro které se vžil poněkud honosný název konference ve Wannsee, Heydrich odkryl nacistické plány tzv. konečného řešení židovské otázky.

Podle nich měl každý Evropan, který měl předky v židovském národě, zemřít či v „lepším“ případě být sterilizován. O půl roku později vojáci československé armády Heydricha v Praze zlikvidovali.

Nacisté na jeho počest pojmenovali kódovým označením akce Reinhard vyvraždění všech Židů na území Polska. K táborům v Chelmnu, Osvětimi a Majdanku měly přibýt další tři:

Belzec, Sobibor a Treblinka. Zatímco hrůzy tábora v Belzecu přežili pouzí dva lidé, z nichž ještě jednoho později zabili polští antisemité, běsy táborů v Treblince a také v Sobiboru jsou známy velmi přesně.

V obou z nich došlo ke vzpouře trýzněných Židů a některým z nich se podařilo z obou táborů uprchnout a válku přežít.

V Treblince, která leží asi 100 kilometrů severovýchodně od Varšavy, našlo svoji smrt 870 000 lidí. Více jich bylo jen v Osvětimi.

Většina obětí přijela do Treblinky z varšavského ghetta, ovšem mezi vězni byli lidé z celé Evropy včetně Československa. Tábor byl založen v červenci 1942 a skládal se ze dvou částí.

V té první byly ubikace pro SS, ukrajinské dozorce a také zhruba 1000 vězňů, kteří získali odklad a starali se o chod tábora. V Treblince II pak docházelo k masovým vraždám v plynových komorách… Začátkem roku 1943 transportů Židů do Treblinky výrazně ubylo.

Vězni, kteří v táboře přežívali, si byli vědomi, že pokud se činnost tábora chýlí ke konci, naplňují se i jejich dny. Kromě toho se k uvězněným lidem dostaly zprávy o porážce nacistů u Stalingradu.

To jistě na jedné straně vzbuzovalo ve vězních radost, avšak na druhé straně v nich vyvolávalo oprávněný pocit, že prohrávající Německo bude chtít své strašlivé zločiny zahladit.

Postupně se začalo vytvářet jádro hnutí odporu, ve kterém hrál důležitou úlohu i poručík československé armády Želomír Bloch.

Toto jádro se transformovalo v Organizační výbor. Ten si vytkl smělý cíl: nad oběma treblinskými tábory získat kontrolu, podpálit je a poté hromadně utéci do okolních lesů.

Na první pohled nemožná věc, vždyť proti vězňům stálo několik příslušníků SS a jim podřízené ukrajinské stráže.

Přesto se výbor pustil do práce a zkoumal možnosti, jakým způsobem by mohlo být povstání uskutečněno a dovedeno úspěšně do konce. Povstání už bylo na spadnutí, ale pak bylo z různých důvodů odloženo. Den D nastal 2. srpna 1943. Plán byl vlastně jednoduchý.

Část vězňů měla nenápadně proniknout do skladiště a odtud vynést zbraně. Ty poté budou rozděleny mezi jednotlivé povstalecké čety. Příslušníci SS budou nalákáni do různých dílen, kde je povstalci zlikvidují.

V půl páté odpoledne výbuch granátu oznámí otevřenou fázi vzpoury. Strážní Ukrajinci budou zabiti či zajati a povstalci přeruší telefonní spojení, aby si případní zbylí esesmani nemohli zavolat posily.

Poté se tábor zapálí a vězni zamíří za svobodou do okolní krajiny. Tento plán byl definitivně přijat v předvečer povstání.

„Nikdy nezapomenu na bělovlasého Ze´eva Kurlanda, nejstaršího z nás, který nás vzal se slzami v očích pod přísahu, že budeme bojovat do poslední kapky své krve za čest svého lidu,“ vzpomínal jeden z účastníků odboje Samuel Rajzman. V onen den nahrála povstalcům i náhoda.

Byl horký letní den a část Němců a Ukrajinců si vyrazila vykoupat se v nedaleké řece Bug. Po druhé hodině se vybraným členům odporu podařilo proniknout do skladišť a ukořistit zde tolik potřebné zbraně.

Povstalci tak získali několik desítek granátů, několik pistolí a kolem deseti pušek. Vězni pak zbraně položili na vozíky mezi stavební materiál a rozváželi je po táboře. Plány se však začaly kolem půl čtvrté hatit.

Povstalci si všimli, že jeden z esesmanů Hauptscharführer Küttner se v jedné z ubikací dal do řeči s jedním ze známých táborových donašečů.

A aby toho nebylo málo, Küttner záhy poté narazil na mladého vězně, který v daném místě neměl co pohledávat. Podrobil jej prohlídce a objevil u něj balíčky peněz, které měli povstalci připraveny pro život na útěku.

Esesman si mladíka okamžitě odvedl, což u členů výboru vzbudilo podezření, že při známých metodách mučení SS by nešťastný hoch mohl vše prozradit.

Povstalci se tak rozhodli k okamžité akci, byť plány ještě zdaleka nebyly dotaženy do konce a zbraně nebyly doručeny na svá místa.

Povstalci nejdříve eliminovali nejakutnější nebezpečí, když eliminovali Küttnera. Výstřel, kterým byl zasažen (avšak nikoliv zabit), posloužil jako signál k odstartování akce.

Centralizované velení bylo v tu chvíli nemožné, takže jednotlivé skupiny začaly svůj boj samy na vlastní pěst. Byl zapálen sklad benzínu, což způsobilo rozsáhlý požár a táborem se nesly burácivé zvuky explozí.

„V táboře byl mladík, který dezinfikoval a deratizoval budovy Němců a Ukrajinců. Na zádech měl nádržku s kapalinou, kterou rozprašoval.

Toho dne jí naplnil směsí chemikálií – benzínu a petroleje a postříkal tím baráky,“ vzpomínal člen hnutí odporu Kalman Teigman.

Na tuto povstaleckou jednotku zahájili z automatických zbraní palbu Ukrajinci a způsobili jí těžké ztráty. Oni i esesmani se záhy vzpamatovali z prvního šoku a zahájili protiofenzívu. Část vězňů zatím vystříhávala díry v táborovém oplocení.

„Vězňové utíkali všemi směry a vládl nepopsatelný zmatek,“ popisuje další z vězňů Samuel Willenberg. „V davu jsem zahlédl několik vyděšených Němců, pobíhajících po prostranství a kryjících se za stromy.

Ze šesti strážních věží štěkaly pušky a kulomety. Z naší strany odpovídaly řídké výstřely.“ Do povstání se zapojili i vězňové nuceně pracující ve vyhlazovací části tábora. Vedl je Želo Bloch, který sem byl před tím převelen.

Jejich situace byla o to kritičtější, protože neměli vůbec žádné střelné zbraně. Přesto se jim podařilo několik Ukrajinců odzbrojit a tím tak získat potřebné pušky. Poté povstalci utíkali k plotu, který stříhali a skrze něj utíkali za svobodou.

Bloch a někteří další kryli utíkající střelbou do doby, dokud nepadli nebo jim nedošly náboje. Z 850 vězňů, kteří se nacházeli v táboře 2. srpna 1943, se jich do povstání asi stovka vůbec nezapojila. Všichni byli zastřeleni.

Dalších zhruba 400 strážní pobili přímo v táboře, mezi nimi prakticky všechny hlavní organizátory vzpoury. Přibližně 350 se podařilo z Treblinky uniknout.

Ztráty věznitelů byly minimální, z esesmanů byl zraněn pouze Küttner, dále bylo zasaženo asi pět Ukrajinců. Ovšem proklínaná Treblinka byla v plamenech a skrze díry v plotě se svému osudu vzpírali další a další vězni.

Uprchlíci však zdaleka neměli vyhráno. Nacistům se rychle podařilo dát dohromady jednotky, které měli za úkol povstalce dostihnout. „Vrazi nás štvali palbou ze svých samopalů. Současně nás stíhalo auto, z jehož střechy pálil kulomet.

Mnozí z nás padli,“ přibližoval útěk Jechiel Reichman. Mnohým uprchlým Židům se stali osudnými nikoliv nacisté, nýbrž antisemičtí Poláci.

Ti vzbouřence mnohdy udali Gestapu či je zavraždili v přesvědčení, že u sebe ukrývají zlato.Nakonec však minimálně šedesát lidí, kteří prošli hrůzami Treblinky, se dožilo konce války.

Samotný tábor byl ještě provizorně opraven, aby na Židech z Bialystoku mohli nacisté dokonat své dílo zkázy.

Poté byl tábor zlikvidován a na jeho místě vznikla farma. Velitel tábora Franz Stangl podobně jako řada jiných vysoce postavených příslušníků SS po válce zmizel v Jižní Americe.

Spolková republika na něj vydala zatykač v roce 1960. Brazilská policie jej zatkla až o sedm let později a k údivu celého světa jej do Německa vydala. Jihoamerické země totiž kolem vydávání nacistických zločinců zpravidla dělaly spoustu cavyků.

Stangl byl shledán jako spoluviník smrti 400 000 lidí a odsouzen na doživotí. Zemřel v roce 1971 ve vězení na srdeční selhání.