Že horolezectví je jeden z nejnebezpečnějších sportů asi těžko někoho překvapí. Největším rizikem pro horolezce však nejsou třeba problémy s dýcháním.

Mezinárodní vědecký tým vedený Paulem Firthem z Massachusettské univerzity v USA dospěl k závěru, že doslova strašákem pro každého horolezce, který se vydá do nadoblačných výšin, je otok mozku.

Od roku 1926 si nejvyšší hora světa Mt. Everest vyžádala více než 200 lidských životů. Podmínky, které ve výškách nad 8 000 metrů panují, jsou natolik zdrcující, že jim podlehne i trénovaný organismus sportovce. „Nikoho zde nenapadl yetti nebo něco takového.

Ale extrémní chlad, prudký vítr a nízký obsah kyslíku, s tím především musí každý horolezec bojovat,“ podotýká Firth, který si ke svému výzkumu vybral právě Mt. Everest.

Ve vysokých výškách je každý horolezec ohrožen lavinami, průrvami, padajícím kamením a ledem, silnými vichry o rychlosti až 200 km/h, bouřemi, nízkými teplotami, úbytkem tělesné teploty a dehydratací. Výstup na vrchol však kupodivu tak nebezpečný není.

Mnohem častěji ke smrtelným zraněním dochází při sestupu, i když je fyzicky méně náročný. Pravděpodobnost úmrtí je zde o 80 procent vyšší.

Snad za to může ztráta koncentrace, kdy základní úkol má horolezec za sebou, svou vinu na tom nese jistě i únava a dlouhotrvající pobyt v extrémních podmínkách.

Jednou z nejtragičtějších sezón na Everestu byl rok 1996, kdy se do základního tábora nevrátilo patnáct lidí. Nejhorším dnem byl 10. květen 1996, kdy bouře zastihla poblíž vrcholu 8 lidí, kteří zde zemřeli.

Na vrcholu Everestu je tak řídký vzduch, že zde nehoří ani letecký petrolej, takže helikoptéra by zde byla k ničemu. V prostředí, kde je méně kyslíku, organismus produkuje více červených krvinek. To s sebou nese riziko zhuštění krve.

Nízký obsah kyslíku může způsobit rovněž vsáknutí tekutiny z mozkových cév do okolní mozkové tkáně. Tak vznikne otok mozku. Otok postupuje velmi rychle, může vést k poškození mozku a klidně i skončit smrtí již během několika hodin.

Ne nadarmo se výšce nad 8 000 metry říká zóna smrti. „Z horolezců, kteří zemřeli nad 8000 metry, řada vykazovala neurologické symptomy,” konstatoval Firth. Dodal dále, že jeho vědecký kolektiv původně předpokládal, že katem horolezců jsou plicní problémy. Ty se však ukázaly jako velmi vzácné.

Základním příznakem otoku mozku je porucha myšlení, ztráta koordinace, letargie, zmatenost či výrazné změny chování. Horolezec jednoduše zešílí. Při ztrátě rovnováhy se snadno může stát, že se zřítí do mnohasetmetrové oblasti.