Dav husitů vtrhne 10. srpna 1420 do chrámu Panny Marie na Zbraslavi. Ničí všechno, co mu stojí v cestě. Boží bojovníci se vrhají i k rakvím uloženým v pohřebišti, odtrhávají jejich víka a vytahují ostatky ven. Chrámovou lodí vlečou i kostru českého krále.

Vytaženou mrtvolu Václava IV. (1361 – 1419) sunou po kostelní dlažbě a pak položí na oltář. Ověnčí ji senem. Do jejích úst potom lijí pivo a víno ze sudů ukradených v klášterních sklepeních.

„Však kdyžs živ byl, rád jsi s námi píjel,“ narážejí rozpustile na královu slabost pro alkohol. Jakmile se pobaví, podpálí klášter. Panovníkova výprava na poslední cestu se zkrátka někdy neobejde bez dramatických událostí.

Rebelové mu způsobí mrtvici

Chování českého vladaře Václava IV. v posledních letech jeho života „silně ovlivňoval jeho zdravotní stav, který se stále zřetelněji horšil,“ zdůrazňuje autor jeho životopisu Jiří Spěváček.

Na jakoukoli maličkost, která se mu nelíbí, král reaguje nekontrolovaným výbuchem hněvu. Rozčílí ho i události v červenci roku 1419, kdy pražští konšelé skončí pod okny novoměstské radnice. V zuřivosti málem probodne svého důvěrníka.

„Václavův záchvat vzteku vyvrcholil údajně lehkou mrtvicí,“ popisuje Spěváček a pokračuje: „Královo částečné uklidnění po této dramatické epizodě probíhalo v trvalé duševní depresi a melancholii, doprovázené nevolností a občasným zvracením.“

Příčina konce zůstává nejasná

15. srpna 1419 se mu trochu uleví a žádá o zpovědníka. Nepodaří se mu ale přijmout svátost oltářní, protože vyzvrací všechno, co sní. „Bolí mne levá ruka,“ stěžuje si potom druhý den. Podle kronikářského záznamu ho stihne záchvat mrtvice:

„Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, vydrala z jeho úst strašný výkřik, podobající se dle mínění těch, kteří byli přítomni, lvímu řevu.“ Odborníci si ale myslí něco jiného.

Profesor Josef Thomayer (1853 – 1927) dává přednost srdečnímu infarktu, neurolog Ivan Lesný (1914 – 2002) se přiklání k epileptickému záchvatu.

Královna Žofie Bavorská (1376 – 1425) nechává nabalzamované ostatky svého manžela 18. srpna 1419 vystavit ve vyšehradském chrámu svatého Petra a Pavla.

Nepokoje v ulicích Prahy jí ale nedovolí vypravit pohřeb, proto tělo během noci z 20. na 21. srpna 1419 přikáže tajně převézt ke svatému Vítu.

Ani teď se ale situace neuklidní a nezbývá tedy než ostatky 12. září opět v tichosti odvézt, tentokrát lodí na Zbraslav, kde Václava bez okázalostí pohřbí. Žádný posmrtný klid ho ale nečeká.

Kosti zahrabe na vinici

„Zbraslavské královské pohřebiště bylo zničeno 10. srpna 1420 husity vedenými knězem Korandou právě při vypálení chrámu Panny Marie.

Rakve byly otevřeny, mrtvoly oloupeny, kosti rozmetány po kostele,“ uvádí současný autor Petr Kovařík o nedůstojném osudu panovníkovy kostry. „Při vypálení kláštera husity ji údajně zachránil a pod kamenem tajně ukryl jakýsi rybář Moucha,“ doplňuje.

Ten prý měl kosti zahrabat na své vinici. Po králi začnou Češi pátrat až po letech. „Pohřbil jsem ho já na svých pozemcích,“ ozve se nyní Moucha.

25. července 1424 potom směřuje smuteční průvod z Vyšehradu na Pražský hrad, kde se Václav ve Svatovítském chrámu nakonec dočká věčného odpočinku.