Český král Václav II. s potěšením organizuje pohřby svých blízkých. První příležitost dostává při úmrtí své matky Kunhuty Uherské a ani další možnost na sebe nenechá dlouho čekat. Přichází v roce 1290, kdy zcela nečekaně umírá jeho švagr Rudolf Habsburský.

„Václav tehdy rozdal mnoho almužen a mše se sloužily po celém království,“ zmiňuje se Zbraslavská kronika. Smuteční slavnosti chystá český král Václav II. (1271–1305) ještě několikrát.

V roce 1296 vypraví na poslední cestu svého otce Přemysla Otakara II. (kolem 1233 – 1278) a pochová i manželku Gutu Habsburskou (1271 – 1297).

„I v tomto případě zjevně podléhal celý akt systematické přípravě a organizaci,“ zdůrazňuje historička Dana Dvořáčková-Malá, že král nic neponechal náhodě.

Útok zákeřné nemoci

U Václava propukne na podzim roku 1304 tuberkulóza, která se projevuje chrlením krve. Ještě nějakou dobu se mu daří žít téměř normálním životem a nemoc docela úspěšně tajit, ale je jisté, že své dny už má spočítané.

„Pražský hrad, pravděpodobně v roce 1303, i když se množí hlasy, že se tak možná stalo již dříve, vyhořel, a nemohl plnit svou funkci královské rezidence.

Umírající král se proto uchýlil do jednoho z pohodlných soukromých měšťanských domů, který se nacházel v blízkosti dnešního Klementina,“ líčí jeho situaci

historička Kateřina Charvátová. Panovník bere chorobu jako pokání a chce napravit všechny své křivdy.

Přísahá nápravu na lebku svatého Václava a na zaplacení královských dluhů použije stříbro z kutnohorských dolů. Nemocný se zabydlí u staroměstského zlatníka Konráda, shromáždí u sebe kněze a žádá je o pomoc v hodině smrti. Svěří jim přesný plán svého pohřbu.

„Konráde, opate zbraslavský, služ za mne první mši hned, jak má duše odejde,“ uloží opatovi. Další bohoslužby se podle plánu má ujmout králův přítel, sedlecký představený Heidenrich.

Po vyslechnutí pašijového příběhu 21. června 1305 v pět hodin ráno Václav zemře.

Poslední přání nevyslyšeli

Atmosféru v domě po panovníkově smrti zachycuje zbraslavský kronikář Petr Žitavský: „Ó jak veliký nářek slzavého bědování hned vnikl do srdcí všech, když z bezduchého těla odešel šťastný duch,“ píše a pokračuje líčením posmrtných úprav těla:

„A když bylo omyto, bylo oblečeno do týchž královských nejvzácnějších rouch, v nichž byl král korunován:

koruna vstavena na hlavu, žezlo a zlaté jablko vloženo do jedné a druhé ruky, na prst navlečen prsten.“ Poslední přání být zavinut do prosté režné látky panovníkovi nesplnili. „Knížata pak a starší páni nosili máry s ctihodným tělem z kostela do kostela, všude obětujíce oběť za spasení.

Duchovenstvo pak, které šlo napřed a které následovalo, bylo by rádo zpívalo, kdyby bylo mohlo, protože spíše vydávalo nářek než zpěv a jednotlivci více naříkali, než zpívali,“ vzpomíná Žitavský na okázalý průvod a dodává, že smutek a naříkání bylo tak veliké, že prý málem pukaly kameny a zvířata byla dojata k slzám.

Rakev uprostřed stavby

Po obřadu v chrámu svatého Víta uloží tělo v devět hodin na loď, která s královým synem Václavem III. (1289 – 1306) v čele průvodu odpluje na Zbraslav. Plavidlo vítají mniši a opět se konají bohoslužby.

Teprve druhý den ráno po mši bylo podle Zbraslavské kroniky „tělo královo s pozlacenou korunou, žezlem, jablkem a se vší ozdobou vznešených rouch, náramků, prstenů a výzdobou královské nádhery položeno do hrobky, která stojí uprostřed svatyně.“ Chrám Panny Marie ale ještě není hotový, a tak se rakev s ostatky ocitá na stavbě.