Již více než dva roky zuřila v Evropě válka, na asijském kontinentě dokonce ještě déle.

Posledním velkým hráčem, který do konfliktu nebyl vztažen, byly USA. Amerika sice pomáhala Velké Británii, ale silné izolacionistické tendence ji stále držely stranou války.

Řada Američanů sice upozorňovala, že USA mají globální odpovědnost a měly by se zrůdnému hitlerovskému režimu postavit, jiná část amerického obyvatelstva byla přesvědčena o tom, že to, co se děje ve světě, se jejich země nedotýká.

Politická reprezentace však zemi postupně kormidlovala do války na straně Velké Británie a také již Sovětského Svazu.

Vždyť už březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého placení.

Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií.

Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství.

Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou.

7. prosince 1941 japonské letectvo provedlo ničivý nálet na americkou základnu v Pearl Harboru na Havajských ostrovech.

Američané vstoupili do války proti Japoncům a také proti Němcům, když Adolf Hitler při svém veřejném vystoupení vyhlásil USA válku. Zprvu však byla iniciativa na straně Japonců.

Zničené síly americké pacifické flotily nebyly zprvu schopně zastavit japonský tlak. A tak se v japonských rukou ocital jeden strategický bod za druhým, mimo jiné Singapur nebo Filipíny.

Americké stratégy trápila jedna věc: obrana amerického západního pobřeží. Zde leží velká města, Los Angeles, San Francisco, Seattle nebo San Diego. Civilní obyvatelstvo těchto měst žilo ve strachu z japonské invaze.

Americká armáda nebyla bůhvíjak početná, vždyť počet československých mužů ve zbrani v roce 1938 několikanásobně převyšoval počet amerických vojáků. Ba i bulharská armáda byla v té době početnější, než americká.

Vládní místa si nebyla jistá, zda nedojde k japonskému vylodění. Dnes již víme, že Japonci k podobnému kroku neměli kapacitu, ale tento fakt zůstal tehdejší americkému velení prozatím utajen.

Za vše mluví slova generála George Pattona, který pak v roce 1945 došel se svými vojáky až do Plzně: „Jestli se Japonci vylodí v Kalifornii, nikdo jim nezabrání, aby do dvou dnů dorazili až do Chicaga.“

Do této atmosféry zasáhla 24. února 1942 událost, která dodnes zůstává zahalena rouškou tajemství. V šest hodin večer toho dne se na pacifickém pobřeží zjevilo několik zvláštních světel.

Pobřežní stráž okamžitě vyhlásila poplach, přesvědčená o tom, že se jedná o nálet japonských letadel. Záhadná světla však po chvíli zmizela, aniž by za sebou zanechala nějaké stopy.

V jednu hodinu v noci americké radary znovu zachytily záhadný objekt zhruba 200 kilometrů od Los Angeles. Protiletecké baterie okamžitě dostaly rozkaz k pohotovosti, ale po pár minutách objekt z obrazovky radaru opět zničehonic zmizel.

V půl třetí se pak losangeleským nebem proletěla formace neidentifikovatelných objektů. Noc prořízly sirény a obyvatelé běželi do protileteckých úkrytů.

Krátce na to se rozeřvala děla protivzdušné obrany. Silné reflektory ozařující oblohu odhalily přítomnost několika plochých objektů, které se pohybovaly ve výšce od 3 000 do 6 000 metrů.

Ovšem jejich rychlost nebyla velká, objekty brázdily oblohu rychlostí 300 kilometrů v hodině.

To bylo málo i na tehdejší letadla, například britské stíhačce Spitfire nedělalo problém překročit rychlost 600 km/h, japonská Zera (Micubiši A6M) pak běžně létala v rychlostech vyšších než 500 kilometrů v hodině.

Během poplachu došlo zároveň k rozsáhlému výpadku dodávek elektrické energie, který postihl na milion Kaliforňanů. Na americkou půdu však nedopadla jediná bomba a ani vlastně nebylo zpozorováno jediné japonské letadlo.

Popisy očitých svědků se liší, jedni pozorovali velké pytle vznášející se ve vzduchu, jiní viděli jen světla na obzoru. Objevila se i svědectví popisující jakýsi záhadný létající stroj, který ovšem rozhodně nevypadal jako japonský letoun.

Americký tisk se pustil do vlády, že k celému případu mlčí. V reakci na to ministr námořnictva Frank Knox prohlásil, že s největší pravděpodobností šlo o falešný poplach, vzniklý s přehnaných obav z japonské invaze. Ač je toto vysvětlení pravděpodobné, tehdy mu jen málokdo věřil.

Incidentem se zabýval i Bílý dům. Právě tam směřovala tajná zpráva generála George Marshalla:

„Neidentifikovatelné letouny, jež nepatřily americkému námořnictvu ani armádě, pravděpodobně proletěly nad Los Angeles a části 37. protiletecké brigády na ně zahájilo palbu.

(…) Nebyla shozena žádná puma, naše jednotky neutrpěly žádné ztráty, nebylo sestřeleno žádné letadlo.“

V následující části se Marshall věnuje možným vysvětlením celé události:

„Můžeme se tedy domnívat, že šlo-li o neidentifikovatelné letouny, pak se jednalo o komerční letouny pilotované nepřátelskými agenty za účelem vyvolání poplachu a odhalení pozic protiletecké obrany. Snahou také bylo snížit výrobu výpadkem elektrického proudu.

Tento závěr se opírá o různou rychlost letounů a o fakt, že neshodily žádnou bombu.“

Jedním z možných vysvětlení je to, že se nad pobřežím skutečně objevilo japonské průzkumné letadlo. Japonské ponorky, které se přibližovaly k americkým břehům a zkoumaly jej, byly obvykle vybaveny hydroplány, které pomocí katapultu startovaly z paluby.

Japonci však po skončení války tvrdili, že během konce února se žádná podobná akce neuskutečnila.

Objevila se i možnost, že oněmi záhadnými objekty byly meteorologické balóny, koneckonců, zmíněný vznášející pytel by takovému popisu odpovídal.

A samozřejmě, že řada lidí byla přesvědčena o tom, že se jednalo o UFO. Nicméně, jako nejpravděpodobnější vysvětlení se zdá, že se přece jen jednalo o davovou psychózu a Frank Knox si nevymýšlel.