Tabaketenmut, dcera významného egyptského kněze se opře o stůl a pomalu popojde. Nedávno přišla o palec na noze a stěží je schopna při chůzi udržet rovnováhu.

Ačkoli ji noha trochu bolí, náhrada palce, kterou ji vyrobil lékař ze dřeva a kůže, jí pomáhá v chůzi.

Těžká cukrovka už nějaký čas znepříjemňuje Tabaketenmut (950–710 př. n. l.) život. Nejprve přichází o cit v palci pravé nohy a nakonec její cévy přestanou zásobovat prst krví.

Když dceři kněze hrozí gangréna, lékař jí palec pro jistotu uřízne a vyrobí náhradu ze dvou dřevěných částí a kůže. Právě tyto dva materiály mají zajistit, že se umělým prstem dá trochu hýbat.

K noze se náhrada připevňuje tkaničkami a pomáhají ji přidržovat i řemínky oblíbených sandálů, ve kterých žena chodí.

Není to sice příliš pohodlné a Tabaketenmut i tak trpí bolestmi, ale přece jenom může chodit. Když Tabaketenmut zemře, balzamovači jí protézu přibalí s sebou na onen svět a pohřbí ji v egyptských Thébách.

V roce 2000 ostatky Tabaketenmut zkoumá skupina vědců vedená německým patologem Andreasem Nerlichem. Šéf týmu vysloví hypotézu, že protéza palce pomáhala své majitelce při chůzi.

Sloužil sádrový palec k chůzi?

Nerlich ovšem možná není první, kdo předpokládá, že staroegyptské modely chybějících končetin z textilií, papyru či pryskyřice nebo dřeva jsou plně funkční protézy.

Britský kněz a cestovatel Greville Chester (1830–1892) provádí roku 1881 průzkum pohřebiště v Thébách. Živí se tím, že pro britská muzea sbírá archeologické nálezy. U ostatků mrtvých narazí i na jakousi náhražku palce pravé nohy.

„Jestlipak skutečně sloužila svému majiteli k chůzi?“ vtírá se do jeho mysli neodbytná otázka. Odpovědět na ni ale zatím nedokáže. Napodobenina, kterou Greville Chester předá Britskému muzeu v Londýně je ale překvapivě věrná.

Dokonce jí nechybí ani nehtové lůžko. Palec sestává ze směsi papyru a textilu a materiál je k sobě slepený klihem a vše navíc spojuje sádra.

Atrapy pro posmrtný život

Někteří lidé si ale přesto myslí, že egyptské protézy jsou pouhé atrapy. „Amputace byly ve starověkém Egyptě z náboženských důvodů zásadně odmítány.

Věřilo se, že nesmrtelná duše může přejít bez úhony do říše mrtvých pouze v případě, že její tělesná schránka zůstala neporušená,“ vysvětluje německý spisovatel Erdogan Ercivan (*1962), proč protéza údajně nebyla žádoucí.

Svému nositeli vlastně znemožňovala užít si posmrtného života. Z toho vyplývá, že podle Ercivana se protézy vyráběly teprve během balzamování. Chybějící končetinu mrtvý dostal až po své smrti a měla mu usnadnit úspěšný přechod do říše mrtvých.

Na 90 % se vyrovnají zdravé končetině

Zjistit, jak to ve skutečnosti s egyptskými protézami je, se roku 2011 podaří britské egyptoložce Jacqueline Finchové. Ke spolupráci na svém projektu přiměje dva dobrovolníky, kteří přišli o palec na pravé noze.

Oběma nechá vyrobit dvě protézy palce přímo podle egyptských vzorů: Chesterova palce a palce, který používala Tabaketenmut.

Oba dobrovolníci potom v laboratořích univerzity v britském Manchesteru pomocí různých testů zkouší, zda jsou náhražky prstů skutečně funkční.

Zařízení, která se používají k běžnému testování dnešních protéz, zaznamenávají rozbory pohybu nohy s protézami, i její tlaky na nohu a na podložku. Výsledek? Obě protézy jsou plně funkční. Dřevěná je pohodlnější, ovšem sádrová umožňuje lepší pohyb. Z 90 % se ale vyrovnají chůzi se zdravou končetinou…