Poznejte místa a příběhy, které v Táboře psala nelítostná doba druhé světové války.

Vila Hana

Ještě v polovině 19. století byly za Kotnovem vidět jen zelené louky se siluetou hřbitovní kaple sv. Filipa a Jakuba. To se ale změnilo krátce po pořádání Jihočeské krajinské výstavy v roce 1902, kdy se začalo předměstí proměňovat ve vilovou čtvrť.

Ne každému však přineslo idylické bydlení nad řekou Lužnicí štěstí. Vila Hana patřila manželům Helerovým, kteří měli jediné dítě – dcerku Haničku. Do osudu této rodiny tvrdě zasáhla doba německé okupace.

Pan Heler byl židovské národnosti, aby uchránil svou rodinu, rozvedl se se svou ženou a odešel do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil. Netušil, že tato oběť bude zbytečná a svou rodinu ani tak před tragickou smrtí neuchrání.

Dcera Hanička zemřela souhrou nešťastných náhod při hře s dětmi na zahradě. Chlapci objevili, že jeden ze sloupků v plotu je uvolněný a začali s ním lomcovat, právě ve chvíli, kdy se vyvalil, stála Hanička pod ním. Nebylo jí už pomoci.

Paní Helerová, která přišla o manžela i dceru, se v zoufalství pokusila utopit v Lužnici, která protéká nedaleko vily. I když byla včas zachráněna, svůj pokus o sebevraždu dokonala záhy, když spolykala velké množství léků.

Na osud rodiny Helerových upomíná náhrobek na hřbitově vedle poutního kostela v Klokotech a vila, která na sobě nese nápis Hana.

Park U Popraviště

Park nedaleko zimního stadionu je dnes plný dětí a smíchu, nebylo tomu tak ale vždy. Němečtí vojáci přišli do Tábora 16. března 1939, krátce na to zatkli tehdejšího starostu Václava Soumara a deportovali ho do koncentračního tábora Buchenwald.

Nacisté dokonce navrhovali, aby se historické jádro města přeměnilo na židovské ghetto – tento osud nakonec stihl severočeský Terezín.

Táborské gestapo bylo proslulé svou tvrdostí, jeho velitel Artur Albrecht nechal zřídit táborské popraviště, na němž bylo po atentátu na říšského protektora Heydricha popraveno 156 vlastenců.

Nejmladším se stal Antonín Stočes z Příbrami, příběh tohoto sedmnáctiletého chlapce inspiroval Jana Drdu k sepsání povídky Vyšší princip.

Na památku obětí byl v místech popraviště vybudován památník a v místě, kudy přiváděli odsouzené, instalován reliéf zobrazující pět postav jdoucích na smrt s myšlenkami vyjadřujícími jejich statečnost.

Náměstí Mikuláše z Husi

Pohnuté události se odehrály i na náměstí s kostelem Narození Panny Marie.

Kdysi zde stával klášter řádu bosých augustiniánů, ti byli do města přizváni, aby napomohli v rekatolizaci obyvatel a opravdu si brzy získali důvěru lidí, zvláště v době morové epidemie, kdy se obětavě starali o nemocné.

Pod kostelem nechali vybudovat rozsáhlou kryptu, kde sloužili zádušní mše za zemřelé spolubratry, donátory a podporovatelé řádu.

V době osvícenectví nebyl klášter přímo zrušen, ale Josef II. zakázal konventu přijímat nové členy, a tak na počátku 19. století areál osiřel.

Ne však na dlouho, od roku 1822 začali obývat cely místo mnichů vězni a to i během první republiky (dokonce zde proběhla první poprava v samostatném Československu) a v období protektorátu. Právě k roku 1945 se váže událost, která dodnes nahání husí kůži.

Arthur Albrecht, velitel táborského gestapa, nebyl za své činy nikdy potrestán. Jaroslav Ryneš a Zdeněk Král takové štěstí neměli. Mimořádný lidový soud je odsoudil jako kolaboranty k trestu smrti oběšením.

Poprava byla vykonána veřejně a to 18. května právě na náměstí Mikuláše z Husi. Šibenici tvořily dva mohutné sloupy s břevnem a šesti háky. Krátce po desáté hodině zemřel Král, minutu po něm Ryneš.

K popravám docházelo v Táboře i dále, nikdy už ale před zrakem veřejnosti. Dnes se náměstí vrátila poklidná atmosféra, v budově bývalé věznice sídlí Husitské muzeum a v kostele se znovu konají mše.

Použity zdroje

DVOŘÁK, Otomar. Tábor – tajemné město nad Lužnicí. 1. vyd. Praha: REGIA s. r. o., 2017. ISBN 978-80-87866-32-0.

Kniha o městě Tábor. 1. vyd. Praha: MILPO MEDIA s. r .o., 2001. ISBN 80-86098-18-4