Vídeň 13. března 1741 mohutně oslavuje. Na svět právě přišel následník trůnu a to je v obtížných dobách, kdy proti Rakousku stojí polovina Evropy, nesmírně důležité. Narození Josefa II. tak nevítá jen panovnická rodina, ale doslova celá země.

Z dalšího chlapcova vývoje však budou mnozí, včetně jeho matky Marie Terezie, přinejmenším lehce rozčarováni. 

„Všem lidem tyká, přestože sám císař je oslovuje ve třetí osobě.

Už nyní má vysoké mínění o svém postavení a není tomu tak dlouho, co někomu řekl, že u něj upadl v nemilost,“ líčí malého Josefa (1741–1790) pruský vyslanec ve Vídni hrabě Otto von Podewils (1719–1781).

Z dítěte vyrůstá tvrdohlavý mladý muž s buldočí zarputilostí. „A ta jeho uštěpačnost!“ hořce si povzdechne Marie Terezie (1717–1780). Se složitou povahou syna bude bojovat zejména poté, co jej po smrti manžela v roce 1765 jmenuje svým spoluvládcem…

Vdova se moci nevzdá 

V dokumentu, jenž při té příležitosti vydává, si však panovnice vyhrazuje, že společná vláda bude vykonávána „bez toho, že bych se vlastního obvyklého panování Našim státům vzdávala zcela nebo jen zčásti“.

Podle její vize tedy Josef má skákat, jak ona bude pískat. Starosti na něj přehodí, ale moc mu neponechá žádnou. Jak je tento stav neúnosný, se ukáže již brzy. I kvůli tomu, že matka a syn jsou rozdílní jako den a noc.

Josef se zásadně řídí rozumem, chladně kalkuluje a v politice podřizuje vše „prospěšnosti“ pro svou zemi. Pokud se musí kvůli tomu rozejít s právem, udělá to.

To jeho citově založená a vírou ovlivněná matka, která své poddané vnímá téměř jako vlastní děti, nedokáže pochopit.

Šetří i na koních

K prvnímu vážnému střetu mezi spoluvládci dochází krátce poté, co se Josef vyšvihne do čela říše. Chce totiž šetřit a úspory se dotknou i samotného dvora a Marie Terezie.

Svůj dvůr Josef spojuje s matčiným a ruší řadu teplých úřednických místeček, které za jejího panování utěšeně vznikaly. Omezuje náklady na lov, snižuje i počet koní v císařských maštalích nebo ruší dvorské slavnosti.

Pochopení matka nemá ani pro synovy cesty po nejrůznějších koutech monarchie. Ona si srdce poddaných získala bezprostředně po nástupu na trůn.

O nějaké propagaci nového panovníka nechce ani slyšet. „Kam bys jezdil?!“ zakazuje Marie Terezie Josefovi návštěvu předchozími válkami zbídačených Čech. Nakonec ale císař přece jen na průzkum monarchie vyrazí. Cestuje inkognito, nocuje v hostincích…

Tažení proti šlechtě

Výsledkem Josefových cest je jeho zvláštní memorandum, které přidělá vrásky na čele nejen Marii Terezii, ale i státní radě. Mladý vladař volá po centralizaci a sjednocení správy celé monarchie. Nutné jsou hospodářské reformy i modernizace armády.

Šlechtická zvůle mu leží v žaludku hlavně po návštěvě Čech. „I když je bohatá úroda, musejí sedláci pána prosit o setbu, kterou jim prodává za lichvářskou cenu,“ horlí Josef. Z hladomoru pramení rebelie.

Když sedlácké bouře v roce 1775 zachvacují České království, s hrůzou sleduje liknavý přístup vrchnosti.

„To jsou ty matčiny ohledy vůči šlechtě a zjemnělý přístup k ní,“ má v situaci jasno. Matka a syn na sebe opět tvrdě narážejí. Výsledkem bude zrušení nevolnictví (patent ale vejde v platnost až roku 1781).

Pravidelné roztržky mezi spoluvládci přispívají k úpravám řady dalších navrhovaných výnosů – v mnoha případech ale v tom dobrém smyslu.

Na Josefův nátlak je například z připravovaného trestního zákoníku (Nemesis Theresiana) odstraněn zločin kacířství.