Dlouhé a náročné dialogy nejsou pro diváky žádné termo. Navíc, když převážné většině z nich nikdo nerozumí. Do toho Beethovenova složitá, náročná hudba. Vypadá to, že premiéra skladatelovy nové hry skončí fiaskem.
Smůla a zase smůla, tak by se dala charakterizovat premiéra opery Fidelio hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena (1770–1827).
Vídeň je na konci roku 1805 obsazená pluky vojsk francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta (1769 – 1821). Obyvatelé města cítí napětí, všichni se bojí o vlastní existenci.
„Raději nepůjdeme nikam,“ zdráhají se bohatí měšťané vystrčit nos, pokud nemusí neodkladně ven. Strach je nutí zůstat doma.
Pokud vůbec někdo usedne 20. listopadu 1805 v hledišti vídeňského Theater an der Wien, jsou to právě Napoleonovi důstojníci, z nichž ovšem většina německy nerozumí. Právě to se ukáže jako velký problém.
Rozhovorům nikdo nerozumí
Nezkušený Beethoven si totiž jako na potvoru vybral pro zhudebnění libreto Josepha Sonnleithnera (1766 – 1835), sekretáře vídeňského Dvorního divadla.
Kvůli cenzuře musí některé scény upravovat, navíc Sonnleithner neví skoro nic o dramatizaci a jeho příběh podle toho vypadá. Obsahuje spoustu dlouhých a náročných rozhovorů.
Jenže dialogům mezi jednotlivými hudebními čísly prakticky nikdo z diváků nerozumí a komplikovaná hudba také nikoho dvakrát nenadchne. Pár diváků, kteří ještě zbyli v hledišti, hru odzívá.
Noviny nešetří kritikou
Skladatel navíc udělá obrovskou chybu, když trvá na tom, že bude celou premiéru dirigovat sám. Kvůli své hluchotě má totiž obrovské problémy už při zkouškách. Mává na hudebníky v orchestru taktovkou a něco křičí. Muzikanti ale po sobě nechápavě koukají. Dává jim pokyn k pasáži, kterou už odehráli, nyní už jsou o několik taktů dál…
Prvnímu koncertnímu mistrovi nakonec nezbude, než při představení za Beethovenovými zády opravovat nástupy hudebníků, aby se premiéra vůbec dala dohrát.
Už při druhém představení zůstane hlediště prakticky prázdné a novinku po pár reprízách úplně vyškrtnou z programu. Nešetří ji ani kritici, vídeňské noviny Freimüthige 26. prosince 1805 hodnotí hudbu jako „dalece pod oprávněným očekáváním znalců a milovníků“.
