Celkem pětkrát žádá anglický král Jindřich V. o ruku francouzské princezny Kateřiny, dcery šíleného panovníka Karla VI. Pětkrát dostává košem. Podpořit své nároky na francouzskou korunu dynastickým sňatkem se mu zkrátka nedaří. Proto sáhne k síle.
„Vysoce urozenému princi Karlovi, našemu bratranci a francouzskému protivníkovi, Jindřich, z Boží milosti král francouzský a anglický… Příteli, vrať, co dlužíš, ať nakonec neteče lidská krev,“ s těmito slovy Jindřich V. (1386/1387–1422) vyhlašuje 10. srpna 1414 Karlovi VI. (1368–1422) válku.
O rok později se vylodí v ústí Seiny. Začíná se psát další kapitola stoleté války…
Odmítá výzvu k boji
Dlouhý čas stráví anglický král obléháním přístavního města Harfleur. Než se mu opevněné sídlo konečně vzdá, jeho řady značně prořídnou hlavně kvůli epidemii úplavice.
Se zbytkem svých mužů se Jindřich rozhodne vyrazit východním směrem ke Calais, kde se hodlá opět nalodit a vydat se domů. Ví, že k dalším akcím na evropské pevnině nemá momentálně dostatek sil.
Francouzi, kteří ho do té doby sledovali z bezpečné vzdálenosti a hádali se, kdo vlastně bude velet jejich vojsku, ovšem konečně začínají jednat. Jindřichovi se návrat domů snaží překazit za každou cenu.
Konetábl, vrchní velitel armády Charles d´Albert (†1415), králi dokonce posílá rytířskou výzvu k bitvě. Jindřich, manévrující severem Francie, se jí ale snaží vyhnout.
„Všude se roznesla zvěst, že nepřítele vyčerpaly zima a hlad a že takřka není ve stavu se bránit,“ líčí středověký francouzský kronikář situaci Angličanů.
Plán nikdo nedodrží
V blízkosti hradu Azincourtu, téměř na dohled Calais, se Francouzi postaví Angličanům jako neprostupná zeď. Bitva už je nevyhnutelná. Po zprávách o bídném stavu nepřítele hýří domácí optimismem. Jsou přesvědčeni, že nemohou prohrát.
Ostatně s plánem, který projednávají, by to vítězství mělo být naprostá hračka. Má to ale jeden podstatný háček – onoho plánu na rozložení francouzských sil se nikdo nedrží. Všichni šlechtici země galského kohouta se ženou do předvoje.
Každý si chce vydobýt slavné vítězství. Rytíři dokonce seskakují z koňů, připraveni bít se pěšmo. Nemyslí na to, že jejich zbroj váží kolem 30 kilogramů a půda je po předchozích deštích tak kluzká…
Rozrážejí vlastní řady
Ráno 25. října 1415 se za rozbřesku Jindřich V. účastní mše. Pak už vyčkává, co nepřítel u Azincourtu učiní. Mine dopoledne, a stále nic. Král ví, že jeho hladem sužovaným mužům brzy dojdou síly. Zavelí proto sám do útoku.
Ke slovu přicházejí pověstní angličtí lučištníci. Jedna jejich salva střídá druhou. V tu chvíli se ukazuje, jak jsou francouzské síly špatně rozmístěné. Jezdců, kteří by mohli vyrazit proti anglickým lučištníkům a rozprášit je, je zoufale málo. Sami před přesně mířenými ranami berou do zaječích.
K francouzské zkáze prchají středem bojiště. Přesně tím směrem, kde stojí výkvět francouzské šlechty. Bez koní a v těžkých brněních. Jezdci rozrážejí vlastní řady. Pak už jde všechno ráz naráz.
Co na tom, že Jindřich má k dispozici možná jen 4000 mužů a jeho nepřítel je pětkrát až desetkrát početnější. „A netrvala bitva půl hodiny, aby nebylo vše rozsekáno a pobito či pozajímáno,“ povzdechne si autor jedné z místních kronik.
Doslova jako fraška působí zapojení francouzského dělostřelectva do bitvy. Obětí jeho útoku se stává všehovšudy jeden anglický lučištník.
