Seznamte se s různými druhy fobií. Ať už těmi nejčastějšími, nebo těmi, o kterých jste možná dosud neslyšeli. Proč vznikají? Co se při nich s organismem děje? Lze se jich zbavit? 

Některé fobie jsou velmi běžné, jiné zase tak zvláštní a ojedinělé, že ani nemají svůj vlastní název. Ať už se jedná o jakoukoliv z nich, platí, že znepříjemňují lidem život.

A to tak, že jim buď nedovolují dělat některé věci tak, jak je běžné, nebo je naopak nutí vykonávat činnosti, které by jinak nedělali.

Kořeny fobií přitom často sahají do dětství – nadměrná úzkostlivost může být buď vrozená (asi tak ve třetině případů), nebo ji v této fázi života může vyvolat nějaký traumatický zážitek. V dospělosti může v některých případech fobie sama od sebe odeznít.

Co se děje s tělem?

Postižený při kontaktu s tím, co v něm fobii vyvolává, cítí silnou úzkost. Dokonce se může obávat až ztráty vědomí či smrti. Buší mu srdce, jeho puls je zrychlený, chvěje se a potí. Pociťuje sucho v ústech, obtížně se mu dýchá a může i cítit bolest na hrudi.

Je mu nevolno, trpí závratí, bolestí hlavy nebo návaly horka či chladu a cítí mravenčení. Podtrženo a sečteno, jde o skutečně nepříjemný stav.

Strach z lidí

Poměrně častou fobií je fobie sociální. Jde o poruchu charakterizovanou strachem ze zkoumavých pohledů, který postupně může vést až k obavám ze styku s lidmi obecně. Tato fobie postihuje zejména lidi s nízkým sebevědomím a špatným sebehodnocením.

Objevuje se přibližně stejně často u mužů jako u žen a většinou se spouští v období puberty.

Jedinci se sociální fobií pak mívají nepřiměřený strach z běžných situací, jako jsou například telefonování, mluvení, stravování se na veřejnosti, návštěvy nebo pouhé představování sebe sama. V takových situacích se začnou třást nebo se až bojí, že se pozvrací.

Ale pozor, v žádném případě nejde o projev trémy! Sociální fobie vážně narušuje výkonnost člověka. Při její těžší formě se dokonce může stát, že postižený, než aby se dostal do pro něj nepříjemné situace, tak raději přijde o zaměstnání! Bohužel, není-li tato porucha léčena, může trvat i celý život.

Nejdu ven!

Další velmi častou fobií je agorafobie. Jedná se o strach z otevřených prostranství, z velkého množství lidí, z cestování bez doprovodu, z opuštění domova.

Postižení mívají obavu, že pokud by z takové situace nedokázali rychle uniknout, mohla by se přihodit katastrofa – omdleli by, zkolabovali, dostali by infarkt. Úzkost se tedy u nich objevuje již předem.

To pak vede k tomu, že se snaží daným situacím vyhýbat a raději zůstávají doma, v pro ně bezpečném prostředí. Agorafobie se týká asi 3–6 % procent populace.

Fobie známé i neznámé

Vedle sociální fobie a agorafobie pak existuje několik set dalších fobií, u nichž je strach vyvoláván určitými jinými situacemi nebo objekty, které běžně nejsou nebezpečné.

Velmi známé jsou třeba klaustrofobie (strach z uzavřených prostor) nebo arachnofobie (strach z pavouků). Mezi poměrně ojedinělé fobie naopak patří kupříkladu accentofobie (strach z písmen s diakritikou) nebo deipnofobie (strach z jídelny).

Pomůže léčba šokem?

Jak se fobie léčí? Není to zrovna snadné – fobie se nezbavíte jen tím, že spolknete pár prášků. I když je pravda, že u některých druhů fobií lékaři lidem anxiolytika (léky na potlačení úzkosti) nebo antidepresiva předepisují.

S fobií je ale potřeba pracovat i jinak, ideálně za pomoci psychoterapeuta. Jen ojediněle má úspěch takzvaná léčba šokem, kdy je pacient vystaven tomu, z čeho má strach, náhle a nečekané.

Takový pokus může totiž mít i efekt zcela opačný, zvláště provádí-li ho laik. Pokud se tedy budete snažit vyléčit člověka trpícího sociální fobií tak, že ho dovlečete na vyprodaný koncert, opravdu se to nemusí setkat s úspěchem.

Pavouk v knížce

S úspěchem se často setkává tzv. expoziční terapie. Během ní je pacient obávaným situacím vystavován postupně. Technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst donekonečna a po určité době začne klesat.

Expozice by měla trvat dostatečně dlouhou dobu na to, aby došlo k poklesu úzkosti. Měla by být prováděna systematicky, alespoň jednou denně, a to jak za dohledu terapeuta, tak bez něj.

Začíná se od situací působících nejnižší úzkost (například prohlížením si obrázku pavouka v ilustrované dětské knížce) a postupně se přechází k situacím náročnějším. A to do té doby, než fobie zmizí.

S expozicí může pracovat i takzvaná kognitivně-behaviorální terapie, kdy terapeut u silně úzkostných pacientů pracuje s pouhou představou situace, která úzkost vyvolává (například s představou, jak bude dotyčná osoba reagovat, až uvidí pavouka).

Fobie slavných

Alfred Hitchcock, slavný režisér hororových filmů, měl fobii z vajec.

Herečku Nicole Kidman zase děsí motýli. Odborně můžeme říci, že tedy trpí lepidopterofobií.

Rupert Grint alias Ron Weasley ze série filmů o Harrym Potterovi se, stejně jako jeho filmová postava, bojí pavouků.

Zajímavou fobií trpí Orlando Bloom – má strach z prasat. (Zajímavé je, tento typ fobie zaznamenal nárůst v období, kdy řádila prasečí chřipka.)

Největší „sbírku fobií“ má nejspíš herec, scenárista a režisér Woody Allen. Bojí se hmyzu, slunce, psů, jelenů, zářivých barev, dětí, výšek, stísněných prostor, davu lidí a rakoviny.