Po týdnech osamělého putování konečně znovu vidí člověka. Usmívá se a jde blíž. Když je dost blízko, bez zaváhání ho zastřelí. „Neber to osobně kámo, potřebuju tvý boty.“

O tom, jak křehká je civilizace a jak snadno se může zhroutit, jsme už psali. Také o tom, jak rychle se rozpadnou opuštěná města. Ale co člověk? Jak by to s ním vypadalo po celosvětové katastrofě a zhroucení civilizace?

Pokud věříte, že by se lidstvo semklo, aby bojovalo s osudem a znovu postavilo civilizaci na nohy, pak se podle vědců mýlíte. Nebude nic takového.

Každý sám za sebe

Po každé katastrofě, ke které ve světě dojde, vidíme nebývalou vlnu solidarity. Do postižených oblastí proudí pomoc i pomocníci z celého světa. A když se jedinec nebo skupina ocitnou v ohrožení, vždy se je někdo snaží zachránit bez ohledu na náklady a rizika.

Jako bychom v sobě měli zakódovánu potřebu pomáhat. To však podle některých vědců přestává platit u opravdu globální katastrofy. Výsledky modelových situací nejsou příliš optimistické a pokud by se naplnily, měl by svět blíž k Mad Maxovi než k Utopii.

Život by se změnil v boj, který by vedl každý sám za sebe. Normou by se stala zrada a hlavní strategií přežití sobectví.

Přítel by zradil nebo zabil přítele, pokud by tím něco získal, heslem doby by se stalo Zabij dřív než budeš zabit, spojenectví by byla vratká a pouze dočasná na dobu, po kterou budou pro všechny strany výhodná.

Účastníky katastrof zkoumat nelze

Studie lidského chování v situacích jako je globální katastrofa nejsou snadné a vždy budou založené na nepřímých důkazech.

„Nelze jen tak přijít za někým, kdo právě prožívá extrémní situaci skutečné katastrofy a začít zjišťovat jak se cítí a co dělá,“ říká profesor Matthieu Guitton z Lavalovy univerzity v kanadském Quebecu.

Ani později není příliš etické vyptávat se těch, kteří přežili, zkoumat jak se zachovali a co vše pro své přežití udělali nebo byli ochotní udělat, a jak se přitom cítili. I to je jeden z důvodů, proč na to jdou vědci oklikou. Třeba přes tzv.

virtuální antropologii jako Guitton, který sleduje lidské chování a sociální dynamiku v on–line světech, kde lidé prožívají sice virtuální, ovšem o nic méně působící katastrofy.

Virtuální náhradníci

Jako modelové prostředí zvolí multi–playerovou online hru DayZ, ve které se více než milion hráčů pokouší přežít ve světě, kde civilizaci smetla nákaza zombie.

„Typ katastrofy je vedlejší, primárně tu nejde o zombie, ale o mechanismy přežití v nepřátelském prostředí a interakci mezi přeživšími – hráči,“ říká Guitton. Důležitý je také další unikátní prvek hry.

Když v jiné hře postava zemře, vrátí se o kousek zpět a pokračuje se stejnou postavou dál. Když zemře v DayZ nemá žádnou možnost přidat si životy a pokračovat.

Lze začít znovu, ale na jiném konci virtuálního světa na rozloze 225 km, a s novou postavou, která začíná od nuly. Původní postava, ke které má hráč po několika měsících investovaného času a energie často silné pouto, je pryč.

Proto hráči udělají pro její přežití všechno. Jako v životě.

Místo spolupráce zrada

Výsledek průzkumu nevypadá optimisticky. Vyplývá z něj, že v extrémních podmínkách padnou etické normy a zábrany, přestože vědomí si zažitá morální kritéria zachová, což u mnohých povede k výčitkám, ale rozhodování neovlivní.

I hráči, přestože si mohou vybrat buď individuální nepřátelský postoj nebo spolupráci s ostatními, což by zvýšilo jejich vlastní šance na přežití (jak také byla hra předběžně koncipována), většinou bojují jen za sebe.

Běžně zrazují spoluhráče a chovají se sobecky. Raději zabijí každého, než by riskovali, že budou zabiti. A dělají to přesto, že si přitom, nebo potom, uvědomují, že jednají špatně.

Ať už někoho „zabijí“ přímo, nebo pouze svým konáním způsobí smrt nepřímo (třeba krádeží zásob). Často se sice později snaží omlouvat – tvrdí třeba „Zpanikařil jsem a ztratil jsem nad sebou kontrolu,“ ale na jejich chování to nic nezmění.