„Zásadní zlom přišel po negativní reakci kritiky na jeho výstavu v roce 1922, kterou pro něj skončila éra nadějného mladého umělce,“ píše současný filozof umění Tomáš Kulka.
Ve světovém malířství se začínají prosazovat moderní styly jako kubismus a kritici proto považují Meegerenův styl za nemoderní. Nizozemský malíř se proto vrhne na padělatelství.
Mladý nizozemský malíř Han van Meegeren (1889 – 1947) získává v roce zakázky na portréty a stává se soukromým učitelem malířství pro dívky z bohatých rodin. Vypadá to, že jeho kariéře nestojí nic v cestě a uchytí se i vlastní tvorbou. Jenže brzy je všechno jinak.
„Je zřejmé, že kdykoli maluje Krista, snaží se vytvořit cokoli exaltovaně vznešeného a zároveň tíživého.
Výsledkem však je, že postavy Krista jsou často nasládle nevkusné, někdy sebelítostivě opuštěné, vždy jsou však slabé a nepřesvědčivé…“ nechává se po zhlédnutí malířových děl slyšet nizozemský kritik Just Havelaar (1880–1930).
Pořádně tím Meegerena naštve, zvláště když dodá: „Možná, že by autor udělal lépe, kdyby hledal motivy, které lépe vyhovují jeho naturelu, například postavy z Dona Quijota“. Havelaar tím odstartuje nezájem o Meegerena. Zneuznaný malíř se ale nevzdá.
Plánuje pomstu. V odborných kruzích tehdy „letí“ nizozemský malíř Vermeer van Delft. (1632–1675). Meegeren chce malovat obrazy v jeho stylu. Jakmile se kritika přesvědčí o jejich pravosti, vytáhne svůj triumf. Obraz maloval on! Každého tím přesvědčí o svých uměleckých kvalitách.
Obraz zapéká v troubě
V roce 1923 nabídne na zkoušku k prodeji svůj první padělek, obraz „Smějícího se kavalíra“ z dílny nizozemského malíře Franze Halse (asi 1580–1666).
Podezření z padělání ale unikne jedině díky tomu, že mezi ním a aukční síní je několik mezičlánků. Poučí se a při přípravě svých dalších podvodů z Vermeerovy dílny už nic nepodceňuje. Sežene si staré vlasové štětce.
Studuje přesné složení barev používaných v 17. století a maluje pouze jimi. Aby byla iluze dokonalá, jako podklad použije staré nevýznamné malby ze 17. století, z nichž odstraní vrchní nános barvy. V letech 1936–1937 pracuje na prvním díle ala Vermeer.
Nechce budit pozornost, a tak hledá náměty z obrazů, které byly během let ztraceny. Vybere si Krista s apoštoly v Emauzích. Hotový obraz zapéká v troubě, aby vytvořil zdání staré malby.
S označením pravosti neváhá
Jakmile je s dílem spokojen, zamíří do Paříže. Důvod, kde se najednou vzal tak cenný obraz, je jednoduchý:. „Pochází z dědictví jedné zchudlé holandské šlechtické rodiny, která žije v Itálii. Jméno musí být utajeno,“ vymyslí si. A všichni mu na příběh skočí.
Zbývá ještě posoudit, zda je obraz skutečně pravý. Úkolu se ujme nizozemský znalec Abraham Bredius (1855–1946), jeden z největších Meegerenových kritiků. Pravostí díla si je naprosto jistý, dokonce ani nepočká, než vše prověří vědecké testy.
Odborníci jsou z obrazu „Večeře v Emauzích“ nadšení. Rembrandtova společnost uspořádá sbírku, aby obraz zakoupilo muzeum. Malíř obdrží za dílo přes milion guldenů, za které si koupí vilu na francouzské riviéře.
Rozhazuje peníze, a aby si udržel životní styl, maluje další Vermeery, které opět bez potíží prodá. Pouští se i do padělků dalších umělců a v letech 1939–1942 pouští do oběhu dalších šest Vermeerů.
Koupi jednoho z nich s názvem Kristus a cizoložnice dokonce zprostředkuje samotnému nacistovi Hermannu Göringovi (1893–1946). Obraz stojí 1,65 milionu guldenů, což činí 4 miliony anglických liber (v přepočtu asi pět miliard korun).
Obvinění z kolaborace
Když ale po skončení 2. světové války prověřuje denacifikační komise, jakým způsobem Göring přišel k dílu významného nizozemského mistra, narazí na Meegerenovo jméno. Obviní ho z kolaborace a z toho, že prodal dílo, které je národní památkou.
Je zatčen, uvězněn a hrozí mu až patnáct let žaláře. „Je to padělek,“ přiznává ve vězení a stejně tak se dozná i k autorství dalších údajně Vermeerových děl. Soudci se ale takovému prohlášení jenom smějí.
Meegerenův obhájce naštěstí nakonec přesvědčí soud, aby malíři umožnili vytvořit ve vězení další Vermeerovo dílo. Teprve tehdy všichni pochopí, že mluví pravdu. Jako definitivní důkaz je potom přesvědčí náčrtek podkresby ukryté pod malbou Večeře v Emauzích.
Místo zločince má teď země hrdinu, který dokázal oblafnout i samotného nacistického pohlavára. Malíř dostane roční trest, a dřív, než ho stihne nizozemská královna Juliana (1909–2004) omilostnit, umírá.