„V jedné vesnici nedaleko Prahy žije sedlák. A tento sedlák diriguje celou českou politiku,“ píše v roce 1913 vídeňský list Neue Freie Presse. Antonín Švehla si však z posměváčků nedělá těžkou hlavu.
„Měli jsme na statku tele, které dostávalo mléko od nejlepší krávy, přesto to byl vůl,“ vzkazuje jim.
Už od 90. let se temperamentní sedlák Antonín Švehla (1873–1933) aktivně angažuje ve Sdružení českých zemědělců a od roku 1899 v České straně agrární.
„Byl daleko spíše praktik než teoretik, ale dovedl vždycky správně odhadnout situaci a prozíravě určit pro svoji stranu tu nejvýhodnější politickou linii,“ uvádí současný historik Libor Vykoupil.
Muži 28. října
28. října roku 1918 vypukne v Praze spontánní povstání.
Do jeho čela se postaví pětice členů Národní výboru československého – kromě Švehly také Alois Rašín (1867–1923), František Soukup (1871–1940), Jiří Stříbrný (1880–1955) a Vavro Šrobár (1867–1950) a vyhlásí samostatný československý stát.
Do historie tak vejdou jako „muži 28. října.“ „Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa,“ stojí v jejich provolání o vzniku republiky.
Sám Švehla později prohlásí: „Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos.“
Přátelí se s prezidentem
V roce 1922 se Švehla stane ministerským předsedou. V té době se také začne formovat pozoruhodné přátelství mezi ním a prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937).
Prezident rád a často navštěvuje premiéra na jeho statku v Hostivaři a za pěkného počasí se spolu procházejí po zahradě a debatují o všem možném. „Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného.
Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla,“ pronese Masaryk po Švehlově smrti.
Šílené pracovní tempo
„Švehlův pracovní styl byl nelidský. Úřadoval od rána do noci. Měl svého famulusa pana Šmída, což byl bývalý holič.
Ten ho denně ráno oholil, a pak se o něj celý den staral, přinesl mu odněkud jídlo, jemuž však Švehla nikdy nevěnoval pozornost,“ líčí jeho lékař Josef Charvát (1897–1984). Kouří jednu dýmku za druhou a za den vypije obrovské množství kávy.
V roce 1929 udeří srdeční choroba a spolu s fyzickým vyčerpáním ho vyřadí z politického života. Následující léta se potácí na hraně života a smrti, až 12. prosince roku 1933 vydechne naposledy.
Namísto velkolepého a okázalého pohřbu se s ním lidé za tónů písně „Už mě koně vyvádějí“ rozloučí jako s prostým sedlákem. Tak, jak si to Švehla ve své poslední vůli přál…