Asi nejlépe je možné odhalit lhaní pomocí polygrafu, tzv. detektoru lži. Ten zaznamenává krevní tlak, dýchání, puls a další fyziologické funkce. Vychází z předpokladu, že když někdo zalže, je ve stresu.

Pokud po položení otázky dotyčný „zakolísá“, zvýší se mu tlak a je označen za lháře. Ani tato metoda ale není bezchybná. Jak tedy podle běžných příznaků poznat, kdo lže a kdo říká pravdu?

Dlouhé, podrobné a bezchybné příběhy

Pokud nečerpá například ze svých poznámek, nemůže povědět dávný příběh se 100% přesností a všemi podrobnostmi. Naprosto dokonalý „knižní“ příběh vypovídá o tom, že byl připraven, promyšlen a natrénován.

Čím více podrobností, tím větší snaha přesvědčit nás o jeho reálnosti. Běžně si pamatujeme jen důležité a zásadní okamžiky, na podrobnosti vzpomínáme obtížněji.

Nemožnost zopakovat zásadní informace

V okamžiku, kdy si lhář myslí, že to má za sebou, že mu věříme, svou pracně vymyšlenou historku plnou podrobností zapomene. Pokud se tedy po nějakém čase zeptáme znovu, není schopen zásadní fakta zopakovat.

Nedostatečný oční kontakt

Dívat se mile, přirozeně a klidně druhému do očí a přitom lhát, to je oříšek i pro protřelé lháře. Pokud člověk uhýbá pohledem příliš často, dává tím najevo, že je ve stresu a nelze mu věřit. Ale pozor – stydliví jedinci proto nemusí být nutně lháři.

Stačí, aby oční kontakt zvládli při sdělení toho zásadního. Lhář se prozradí i hypnotizujícím dlouhým hleděním do očí. V přírodě totiž běžně znamená výzvu k boji, u lidí většinou snahu o zmanipulování.

Zvýšený tón hlasu, rychlost a hlasitost

Při stresu se napnou hlasivky, což má za následek zvýšený tón a mnohdy i hlasitost. Rychleji než obvykle hovoří jedinci, kteří chtějí mít vyprávění rychle za sebou. Důležité je ale dotyčného znát a vědět, jaký je jeho přirozený projev. Někteří totiž mluví rychle a hlasitě, protože mají takový temperament.

Špatná artikulace

Mnozí lháři mají pocit, že když zamumlají, vlastně ani nelžou. Popřípadě doufají, že to z takové hatmatilky nepoznáme. Pozor tedy na podvědomé polykání slov a mumlání.

Upřímný člověk dokáže mluvit jasně a klidně, protože má zájem o to, abychom mu dobře rozuměli. Nemá co skrývat.

Nervózní doteky nosu nebo ucha

Pohádku o dřevěném panáčkovi  jménem Pinocchio, kterému při lhaní rostl nos, známe všichni. Víte ale, že je na ní kus pravdy? Když lidé lžou, více se jim prokrvuje nos a uši – a nepatrně se zvětšují.

Pokud tedy narazíme na někoho, kdo si nervózně mne nos nebo uši, může to být právě proto, že ho kvůli většímu prokrvení svědí.

Křivý úsměv

Upřímný úsměv vypadá jinak než neupřímný. Při lži musí být vynucen, proto je nesymetrický a často doprovázený záškuby v obličeji, kterými se snaží zamaskovat ve tváři to, co by ho mohlo prozradit.

Zmenšené zorničky, směr pohledu, mrkání

Zmenšené zorničky prozrazují vnitřní nepokoj, napětí. Může se jednat o strach, zlost, bolest nebo lež. Rozšířené zorničky vypovídají o radosti, zájmu, klidu.

Když vzpomíná pravák, jeho pohled směřuje převážně doprava, při lži naopak doleva. U leváků naopak. Častý pohled k východu též naznačí, že něco není v pořádku.

Pokud vypravěč v běžných podmínkách mrká mnohem méně, než je u něj obvyklé, pravděpodobně lže.

Distancování

Drtivá většina lidí podvědomě cítí, že lež je špatná. Proto ten, kdo lže, používá méně osobních zájmen („já, mě, moje“) a také vynechává jména, aby „uchránil“ kromě sebe i toho, o kom lže.

Musíte vědět

Výzkum řeči prokázal, že pokud dojde na komunikaci tváří v tvář, 60-80 % vyznění informace ovlivňují mimoslovní signály, tón hlasu ovlivňuje 20-30 % a zbytek, 7-10 %, ovlivňují slova.

Ženy poznají lež snáze. Vnímají totiž mikrovýrazy, emoce své i druhých a slova současně. I muži si v tom ale mohou získat praxí a studiem slušný um.

Často si nechceme pravdu připustit, idealizujeme situaci, vkládáme naději do dalších okamžiků. Je tedy důležité umět rozlišit, kdy můžeme oči přimhouřit a tolerovat malou lež a kdy ne.

Některé lži mohou být prospěšné, například ty milosrdné. Některé dokáží dokonce motivovat – mohou vyvolat placebo efekt (úspěšný ve 30 – 40%).