Před zkušební komisi předstupují 18. února 1736 ve slovenské Banské Štiavnici adepti hornictví. Všichni touží stát se studenty nové hornické školy. Štěstí ale budou mít jenom někteří z nich. Většinu čeká zklamání.

Mezi vyvolenými zbude podle dvorského nařízení z 22. června 1735 pouhých osm studentů. Čtyři komisaři složení ze zástupců Dvorské komory (finanční úřad rakouské monarchie – pozn. red.) a jejího úřadu při přijímacím pohovoru posoudí jejich žádosti.

Není divu, že jsou přísní, výdaje na studium totiž bude platit Dvorská komora. Z 1500 zlatých ročně dostane každý ze studentů tři zlatky týdně, zbylých 252 zlatých poslouží k nákupu učebnic. Na ubytování v Banské Štiavnici dostanou ještě příplatek 20 zlatých. Kráva přitom tehdy stála od 9 do 24 zlatých.

Vyfoukne mu místo

„Zase jste se nepřipravil! Myslíte si, že vám vysvětluji matematiku pro svoji zábavu?

Styďte se, tak mizerné výsledky, a to studujete za státní peníze!“ zuří zeměměřič a učitel Samuel Mikovíni (1686/1700 – 1750) nad studentem, který se už podruhé nepřipravil na hodinu. Mikovíni učí na nové škole matematiku.

Už v lednu 1735 poslal rakouskému císaři Karlovi VI. (1685 – 1740) žádost, že se chce stát učitelem horníků. Původně se ale zdejším profesorem matematiky měl stát Sebastian Wernberger s platem 200 zlatých ročně.

Protože ale hlavní úředník komory Jan Nepomuk Mitrovský (†1760) pochybuje, že má Wernberger „na tento úkol dostatečné vědomosti a zručnost“, Mikovíni mu dobře placené místo nakonec vyfoukne. Nabízí mnohem větší zkušenosti.

Nedá jim pokoj ani v neděli

Náročný rozvrh studia nezvládne každý. Den začíná už v 7 hodin účastí na mši, pokračuje přípravou a přednáškami ze všech odvětví matematiky. Domů se studenti dostanou vyčerpaní až po 19 hodině. Navíc třikrát týdně, v pondělí, úterý a pátek fárají do dolů.

Mitrovský jim nedá pokoj ani v sobotu a v neděli, i tehdy si mají opakovat učení. „Dělejte si při přednáškách pečlivé poznámky a opatrujte je jako oko v hlavě,“ nabádá je. „Nikomu je nesmíte předat,“ rozkazuje jim.

„Stále platila zásada, že všechny užitečné znalosti z oboru hornictví, hutnictví a mincovnictví se pokládaly za státní tajemství,“ vysvětluje důvody Mitrovského obav současný slovenský historik Miroslav Kamenický. Vědomosti nesměli nikomu vyzradit.

Zasloužený plat

„Po dvou letech byl žák povinný absolvovat soubornou zkoušku. Také byl povinný ukázat svoje schopnosti i řešením praktické úlohy,“ popisuje průběh studia Kamenický. Po absolvování absolventa ještě čeká hornická praxe.

Mikovíni si svůj plat 600 zlatých ročně a diety 3 zlaté na den rozhodně zaslouží, navíc ještě má za úkol rýsovat mapy Uherska. Jezuitům, kteří měli dohlížet na duchovní výuku hornických odborníků, platili o poznání méně.

Učitel poezie a řečnictví si vydělal150 zlatých, profesor latiny 100 zlatých ročně. Za 150 zlatých už se tehdy dal pořídit domek.

Ztráta Slezska, nejprůmyslovější oblasti rakouské monarchie, během války o rakouské dědictví (1740 – 1748), mnohonásobně zvyšuje význam hornouherských hornických oblastí.

V roce 1751 ho podpoří i několikadenní návštěva Františka Štěpána Lotrinského (1708 – 1765), manžela císařovny Marie Terezie (1717 – 1780).

Důležitost banskoštiavnického učení roste, a proto tu panovnice svým dekretem z 13. prosince 1762 zakládá první hornickou univerzitu, ve které se začíná vyučovat v září 1764. Později, 2. dubna 1770 ji povyšuje na Báňskou akademii s tříletým studiem.

Němečtí historikové se z těchto důvodů často domnívají, že nejstarší hornickou akademií na světě je jejich škola v saském Freiburgu založená v roce 1765, ovšem nemají pravdu.