Dramatik František Ferdinand Šamberk si vykračuje po Praze v zářivě rudé košili. V zádech ho ale pronásleduje četník. Sokolský kroj, ve kterém se s ostatními Čechy tak rád ukazuje na veřejnosti, působí na rakouskou policii doslova jako rudý hadr na býka…

 „Středověký typ lidového oděvu pozměnila ničivá třicetiletá válka (1618–1648),“ píše současná etnografka Jitka Staňková (*1924).

Po třicetileté válce šaty ztrácejí jednotvárnost a začínají se lišit podle kraje, příslušnosti k farnosti i způsobu obživy. Pro lidi uvázané k půdě nevolnictvím a robotou je šití a vyšívání lidového kroje často jedinou možností svobodného projevu.

Inspirují se v lidovém oblečení

„Vývoj kroje trval v českých zemích i na Slovensku ve vícenárodní rakouské monarchii za vlády Marie Terezie, Josefa II. a dalších Habsburků vlastně po celých dvě stě let,“ píše Staňková.  Když dojde ve 2. polovině 19. století konečně k politickému uvolnění a vzniku různých spolků, lidé si při tvorbě spolkových šatů berou inspiraci právě v lidových krojích a národních barvách.

Promenují se v červených košilích

Příkladem se stává i český sokolský kroj s rudou košilí. „Jistí páni dostávají pokaždé křeče, kdykoliv ty červené košile uhlídají. A kdyby tam alespoň večer při plynovém osvětlení chodili, kde není beztoho nic vidět, ale ne.

V pravé poledne hemží se prý jich celé houfy po ulicích,“ mluví dramatik a herec František Ferdinand Šamberk (1838–1904) ústy jedné ze svých postav v divadelní hře Boucharón z roku 1865.

Policie rudou nenávidí

Všímavý cenzor ovšem pasáž ze hry vyškrtne. Takovou provokaci si přece rakouská vláda od Čechů nenechá líbit. Sokolský kroj, ve kterém se Češi rádi ukazují na veřejnosti, působí na rakouskou policii doslova jako rudý hadr na býka.

I sám Šamberk se prochází po Praze v rudé košili a policie ho kvůli tomu neustále sleduje.