Koncem 17. století putuje skupina koledníků na jihočeské vesnici od stavení ke stavení. Ve velkém statku je přivítá hospodyně. „Hody, hody doprovody,“ spustí všichni jednohlasně koledu. Ze dveří mezitím opatrně vykoukne nejstarší dcera Johana.
„Hrr na ni,“ vykřikne jeden z chlapců. Hospodyni vyšlehají jenom symbolicky a vrhnou se s pomlázkou na Johanu. Ta utíká, ale není ji to nic platné.
„Dost, nechte mně!“ křičí Johana, kterou už bolí zadek. Nejvíc ji šlehá sedmnáctiletý Josef, vždyť je to jeho budoucí nevěsta! Po chvíli konečně přestanou. „Tu máte, děti, berte si!“ skloní se k nim hospodyně s ošatkou plnou červeně obarvených vajíček.
Nikoho nemusí pobízet. Johana mezitím přinese ze stavení veliké vajíčko ozdobené láskyplným vzkazem skrytým v symbolech pro Josefa.
„To je moje!“ vykřikne ale Vašek, nejmladší z koledníků, a než Josef stihne cokoli udělat, vytrhne ho Johaně z ruky. Z radosti, jakou má nádhernou výslužku, ho zmáčkne. Potom vyděšeně kouká, jak mu po ruce stéká bílek se žloutkem. Rozbrečí se.
„Nech toho, vždyť dostaneš další!“ okřiknou ho ostatní. Hospodyně mu dává pro útěchu jiné. Josef si ale vymění zklamaný pohled s Johanou, která smutně pokrčí rameny. Dvě hodiny práce s ornamenty pro jejího milého zmizely jediným křupnutím.
Červené je nejlepší
Vajíčka symbolizují život a svátky jara už ve starověku. V roce 200 n. l. diskutují dva římští učenci o vzniku světa. „Vše živé pochází z vejce!“ přesvědčuje jeden druhého.
Nejstarší zdobené vaječné skořápky objevili archeologové už v sumerských hrobech z doby kolem roku 2500 n. l.!
V životopise římského císaře Marka Aurelia (121 – 180) ze sbírky Aelius Lampridius je legenda o slepici, která v den Markových narozenin snesla červené vejce.
Když v roce 222 na císařský trůn usedne Alexandr Severus (208 – 235), stává se proto zvykem posílat červené vajíčko jako přání k svátkům jara. Červená barva znamená krev a život.
Nestydíš se, podvodníku?
V Čechách pochází první červená zdobená vaječná skořápka z let 1020 – 1030. Našla se v hrobě ženy ve Velkých Hostěrádkách na jižní Moravě. Vejce se stává součástí magických praktik a velikonočních her.
Oblíbená je „na ťukanou“, při které dva hráči ťukají špičkou vajíček proti sobě. Vítězovo vejce zůstane celé. Jak se při hře dá podvádět, popisuje český spisovatel Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925) v knize Osmačtyřicátníci.
Mladá Hanýžka Králová už podruhé prohraje v souboji s Martinem Klikou. Rozčílí se: „Dej mi to vejce, co s ním hraješ!“ „Tak z ruky do ruky!“ snaží se ji ošidit Martin. Jenže Hanýžka ho praští přes ruku, vajíčko spadne na zem a rozbije se. Ukáže se, že bylo celé vyplněné černou smůlou.
Popel se mění ve zlato
Druhou nejoblíbenější barvou vajíček je žlutá. Odkud se vzala? Legenda vypráví, jak chodí Ježíš Kristus se svatým Petrem po světě. Jednou přijdou k honosnému statku, zaklepou na dveře a otevře jim bohatá selka. „Nabídnete nám kousek chleba?
Putujeme celý den a máme hlad,“ žádají pokorně. „Táhněte, vandráci! Myslíte si, že mám na rozdávání? Už ať vám vidím paty,“ rozkřikne se selka. Oba utíkají a zastaví se až u domku na okraji vesnice, kde žije vdova s dětmi a jednou slepicí. Uvítá je přívětivě:
„Moc toho nemám, ale co mám, ráda vám nabídnu.“ Do žhavého popela vloží vajíčko, večeři pro sebe a děti. Dnes půjdou spát o hladu. Ráno si ale vdova všimne záře v popelu vyhaslého ohniště. Rozbitá skořápka se proměnila ve zlato! Od té doby každému pocestnému nabízí žlutě obarvené vejce.
